Předmluva

   Kdyby nám někdo před sametovou revolucí vyprávěl, jak budeme na konci 20. století po naší krásné zemi v srdci Evropy jezdit v automobilech věhlasných západních značek, kupovat v každé bance valuty a svobodně si cestovat po celém světě bez devizových příslibů, považovali bychom jej za snílka nebo provokatéra Státní bezpečnosti.
   Jakmile by se pokusil fantazírovat o tom, že my, prostí trampové a vodáci, budeme jednou pronásledovat klokany, nahánět stáda dobytka do ohrad, kácet eukalypty v australském buši a v noci bez dechu a s posvátnou úctou vzhlížet k Jižnímu kříži, volali bychom na něj rovnou zřízence psychiatrické léčebny.
   Snem stejně postižených kamarádů, věčných romantiků a tuláků, kterým je aspoň v myšlenkách těsný celý širý svět, jsou právě vandry do vzdálených zemí. Amerikou, Kanadou a Aljaškou počínaje, Austrálií a Novým Zélandem konče. Měli jsme to štěstí, že se nám jeden z těch mnoha snů vyplnil.
   A protože věční tuláci nejsou asi úplně normálními lidmi, nežili jsme ani my v Austrálii půl roku normálním životem. Do konce svých dní bychom si vyčítali, že jsme se o všechny ty zajímavé věci a příhody, jež jsme v bájné zemi u protinožců zažili, nepodělili s těmi, kteří nám rozumí a moc dobře vědí, o čem je řeč.
   Toto vyprávění je určené právě vám, známým i neznámým kamarádům, jimž stačí ke štěstí sny s vůní dálek, táborový oheň s partou kamarádů, hukot vln v peřejích a ve šlajsnách i tiché lesní pěšiny bez hotelů, aut a paneláků. Protože jenom vy víte, jak vypadá nekonečné hvězdnaté nebe pohledem ze spacáku, nikam se neženete a nic vám neschází.
   Snad jen ten velký vandr do daleka...