Povídání třinácté

Poslední den pod Jižním křížem aneb Všechno jednou končí...

zpět...

      Sedím pokojně u snídaně, když okolo mě proletí Sára jako sršeň. Za tou hromadou prádla, kterou svírá v náruči pádíc k pračce, ji není vlastně ani pořádně vidět. Aniž bychom si to uvědomili, zcela nenápadně a neúprosně se přiblížil poslední den našeho pobytu pod hvězdnatou oblohou jižní polokoule.
      Já blížící se odjezd moc neprožívám. Zato Sára pere, organizuje a vykonává přípravy k balení a odletu již několik dní, za což si vysloužila přezdívku „Balů“. Třikrát denně se pokouší všechny naše věci nacpat do kletrů a zkoumá, kolik místa zbyde na suvenýry, hromádku bumerangů, didžeridu, krabí klepeta, krabičky s opály, plastikovou láhev s červeným australským pískem, krásné kameny, jaké jsou k vidění jenom tady, a ostatní úlovky z našich výprav. Když zjistí, že se nám to všechno do báglů nevejde, všechno zase vyhází ven, oddělí některé nepotřebné a obnošené součásti našeho ošacení a to, co zbyde, zase našlape dovnitř. A tak náš vzdálený domov už nikdy neuvidí staré džíny, svetry, boty, ručníky a ostatní „zbytečnosti“. Na jejich místě se uvelebí předměty, o které by žádný normální člověk ani pohledem nezavadil!
      „To jsem zvědavá, co nám řeknou celníci, jestli tohle rozbalej!“ mudruje Sára s hlavou v dlaních a s nešťastným pohledem upřeným na naše zavazadla napěchovaná tak, že ani nejdou zapnout!
      „Neboj,“ chlácholím ji. „Kontrolujou jenom podezřelý individua při příletu. Zpátky jim je to už jedno, uvidíš!“
      „Musíme si od Anne na poště půjčit váhu a všechno zvážit! Jinak budem na letišti platit jak mourovatý za nadváhu zavazadel!“ přemýšlí Sára nahlas o tom, čím nás teď Ivan straší pomalu každý den.
      „Ále co! Těch pár kilo, který povezem navíc, dáme do příručních zavazadel. Ty nikdo nikdy neváží! Vzpomeň na ty dvě cestovatelky z Budějovic na letišti Heathrow!“ snažím se ji rozveselit, ale moc se mi to nedaří.
      Nakonec na poštu nejedeme a zvážíme celý náklad na váze, kterou Ivan používá na zrní. Výsledkem Sářiny práce je skutečnost, že každý z našich velkých kletrů má předepsanou váhu a cestovní batůžky nám můžou pomalu utrhnout ramena...
      Když už snad máme konečně sbaleno, nechám Sáru její bohulibé balící, třídící a likvidační činnosti, vezmu pušku a jdu se projít do buše. Nejdu nic lovit, a tak beru s sebou i Hafíka, který vždycky vyplaší klokany v okruhu sto mil a všechno ostatní zažene na strom nebo hluboko do buše. Ale dnes je mi to jedno. Chci se naposledy rozloučit s okolím farmy a našimi lovišti. Nikam nespěchám a hlavou se mi honí události posledních dnů.
      Před nedávnem začalo pršet a tento stav trval téměř týden. Výsledky lijáku, na které není místní půda zrovna zvyklá, byly ohromující. Rozmáčené cesty byly naprosto k nepoužití, všude naplavené bláto a cesta k farmě odříznutá ze všech stran. Z líně tekoucího potoka se stala dvacetimetrová rozvodněná běsnící řeka, po níž plavaly větve, celé stromy a bohužel i části plotu, který s sebou strhly plovoucí kmeny. Vyplašený dobytek, osvobozený z padocků ohraničených dráty, zběsile běhal podle libosti po pastvinách. Rozdupával všechno, co se mu dostalo do cesty, v jednu blátivou břečku a dokonával tak obraz zkázy.
      Kdykoli jsme vyšli před dům a blízkého okolí vykonávat nutné práce na farmě, tahali jsme za sebou bagančata obalená mazlavou hlínou. Používat v této situaci auta, traktory a ostatní mechanizaci znamenalo zdevastovat přístupové cesty i okolí natolik, že by se v příštích týdnech nedělalo nic jiného, než donekonečna opravovaly cesty, navážel štěrk a všechna ostatní práce na farmě by šla stranou. Ivan v těchto deštivých dnech netečně vysedával u televize a videa, uklízel knihovnu, mrazáky a verandu. Nenadával, nikam nespěchal a všechno dělal s naprostým klidem, neboť dobře věděl, že za pár dní všechno vyschne. Pak teprve opraví ploty, zažene dobytek, kam patří, a všechno bude zase jako dřív. A taková maličkost, že nám za pár desítek hodin startuje letadlo, mu zřejmě jako důležitá nepřipadala vůbec.
      „Aspoň poroste tráva!“ mnul si ruce nad vidinou, jak budou jeho miláčci pěkně přibývat na váze i bez drahého zrní a melasy.
      „Nebojíš se, že ti někam zdrhnou, když u řeky už nejsou žádný ploty?“ ptám se starostlivě s představou, že budeme shánět zatoulaná stáda po širokém okolí.
      „Ále kdepak!“ směje se Ivan. „Dobře ví, kde je jim nejlíp! Zase se vrátí. A když zabloudí, vrátí mi je sousedi!“
      Pak nám vysvětlil, že kráva nikdy nepřeplave řeku a raději zůstane tam, kde to zná. A protože deště udělaly řeku z každé stružky a potoka, nemají vlastně kam prchnout. Nechali jsme tedy stáda jejich osudu, pekli stejky, kterými oplývaly velké mrazáky na verandě, občas uvařili nějakou tu slepici, hráli mariáš, poslouchali naše kazety i Ivanova stará historická „elpíčka“ a přitom vedli filosofické rozhovory. Jinak to ani nešlo. Kdykoliv jsme zavedli řeč na to, že nám za chvíli letí letadlo domů, Ivan mával rukou, jako že to nějak dopadne.
      „Přinejhorším zavoláme vrtulník, tady se to tak dělá, když je nejhůř!“ zubil se a my jsme nevěděli, jestli si z nás dělá legraci, nebo to myslí vážně. A tak jsme se poddali jeho optimismu a čekali, až konečně přestane pršet. Sára balila a zase vybalovala, psala deníček, starostlivě sledovala kalendář a mně nezbývalo než věřit Ivanovi a tomu jeho vrtulníku…

zpět...