Povídání dvanácté

Znovu na cestách aneb Náš poslední výlet...

zpět...

      Po každodenní práci v lese na nás zase doráží touha po změně a cestování, zvaná toulavé boty. Nedá se jí uniknout u nás doma v rodné vlasti, natož pak na farmě v australské divočině! Tady je to však ještě horší. Chtěli bychom toho ještě tolik stihnout! Dobře víme, že se sem možná už nikdy víc nepodíváme. Večer sedíme před domem a počítáme, kolik dní nám ještě zbývá do odjezdu.
      „Je to jasný,“ končí Sára naše rozjímání. „Jestli se chceme ještě někam dostat, musíme vyrazit co nejdřív. Peníze ještě nějaký máme, přece je nepovezem domů!“
      „Já jsem pro. Pojedem zase na sever. Tam, kde jsme ještě nebyli. Na jihu už bude pořádná zima a bude to jenom horší. Proberem to s Ivanem, on už nám něco poradí,“ odvětím a těším se na další cestování.
      Když sdělíme Ivanovi své plány, chvíli přemýšlí a pak rozvážně povídá:
      „Klidně jeďte. Do města se nechystám a kdybych potřeboval auto, půjčím si ho od Filipa. Jenom jsem slíbil Joe, že mu na zimu přivezu na trajleru nějaký dříví do kamen, tady ho je plno a ve městě je pro něj moc drahý. Já už se tam asi těžko v dohledný době dostanu. Můžete posbírat po lese zbytky dřeva, jsou tam pěkný dlouhý špalky, já jich mám pro sebe na topení připravenejch dost. Co vy na to?“
      Koukneme se Sárou po sobě a přikyvujeme. Trajler říká Ivan velkému přívěsnému vozíku za auto, který občas na farmě používáme při odvozu odpadků, dopravě většího nářadí a různého materiálu.
      „Proč ne. Aspoň se podíváme do města. Va nám při prvním setkání slibovala, že nás provede po Toowoombě a okolí, Joe zase povídal, že nás vezme na ryby,“ vzpomínáme na sliby našich nových přátel a jsme rádi, že je zase uvidíme.
      „Tak jo. Zejtra si vemte jutku a můžete dřevo navozit k domu. Pila je vyčištěná a připravená v kůlně. Ještě zavolám Joe a Va, jestli nemají nic v plánu a zda se jim vaše návštěva hodí.“
      Protože už je poměrně pozdě a víme, že Joe chodí brzy spát, Ivan raději hned vytáčí jeho číslo. Sluchátko zdvihne Va, chvíli si s Ivanem povídají a pak mu předá Joe. Baví se česky, takže posloucháme, jak to dopadne.
      „Tak je to domluvený. Můžete přijet pozejtří a bydlet u nich, jak dlouho budete chtít. Va vám ukáže město, má tenhle týden odpoledne volno, protože chodí jen dopoledne na počítačovej kurz. A s těma rybama se prej nějak uvidí! Taky by Joe potřeboval pomoct s tím dřevem, co přivezete, už přece jenom není žádnej mladík!“ sděluji nám Ivan vesele.
„Jasně. Přivezeme, nařežeme, uklidíme. Můžeme tam nějakej čas zůstat a trochu se porozhlídnout po okolí,“ hodnotíme situaci.
      „Pak to můžeme vzít po dálnici na sever, už jsme se dívali na mapu, bude to po ní rychlejší než vnitrozemím. Navíc uvidíme zas něco jinýho,“ seznamuji Ivana s naším cestovním plánem.
      „To je pravda, akorát se musíte vyhnout Brisbane, mohli byste zabloudit. Tam se podíváme spolu, až vás povezu poslední den na letiště!“ varuje nás ještě Ivan a končí debatu.
      Následující den jezdíme po lese, řežeme a nakládáme dřevo, dokud není jutka plná. U domu špalky přeložíme na trajler a připravíme si věci k odjezdu. Dotankujeme a překontrolujeme Fordíka, sbalíme si kletry a připravíme základní potraviny. Nezapomeneme ani oblíbené peřiny, na které jsme si zvykli. Ráno nemůžeme dospat, hned po snídani se loučíme s Ivanem a vyrážíme na cestu. Máme dobrou náladu a za chvíli už uháníme po rovné silnici směr pobřeží a Toowoomba. Po předchozích cestách máme přesný přehled o spotřebě Fordíka, ale víme, že teď to bude trochu jinak. Trajler plný těžkého dříví je za autem při rozjezdech a brzdění citelně znát.
      „Myslím, že se při cestě do Toowoomby pod průměr patnáct litrů nedostanem,“ odhaduji situaci. „Ale je to po rovině, trajler necháme u Joe a vezmem ho až na zpáteční cestě, tak to snad nebude tak strašný!“
      Sotva to dořeknu, začne Fordík stávkovat. Motor občas vynechává a za chvíli zhasne úplně. Rozsvítím blinkr, stočím volant a zastavím na široké krajnici, kde můžou bez obav parkovat dva autobusy vedle sebe a plynulosti provozu to nijak neuškodí. Otevřu kapotu a dívám se, co se přihodilo.
      Sára mi kouká přes rameno:
      „Co to může bejt? Benzín jsme doplnili a Fordík nám tohle ještě nikdy neprovedl. Co budeme dělat?“ vyzvídá.
      „Copak já vím? Mrkneme se na rozdělovač a na kabely, všechno překontrolujem a uvidíme. Když bude problém, zavoláme z toho městečka, který jsme projeli, Ivanovi a nějak se domluvíme. Vypadá to, že buď zlobí rozdělovač, je ucpanej karburátor nebo co!“
      „A že zrovna teď!“ pláče Sára. „Nemohlo to ještě nějakej čas vydržet? Jestli budeme muset do servisu, tak se nedoplatíme!“
      Sejmu víčko rozdělovače, vyčistím ho hadrem, domáčknu rukou kabely, ale žádnou zjevnou zradu nevidím.
      „Pojď, zkusíme to, nasedat!“
      Po otočení klíčku motor spokojeně naskočí.
      „Hurá! A jedeme, jedeme!“ pobízí mě můj spolujezdec potěšeně.
      Ale naše radost netrvá dlouho. Vše se po pár metrech opakuje, a tak končíme opět na krajnici. A co teď! Nejsem sice žádný školený mechanik, ale motor ani jeho součásti nevypadají složitě.
      „Podíváme se na ten karburátor. Když nebude chyba tam, dojedem stopem do města a zavoláme Ivanovi!“ přemítám směrem k Sáře, abych ji trochu uklidnil.
      Dojdu do kufru pro nářadí a dám se do díla. Když povolím první šroub karburátoru, samozřejmě mi spadne kamsi dolů. Pod autem není, a tak se skloním nad motor a hledám místo, kam mohl zapadnout. Když se zblízka podívám na odkalovací skleničku paliva, vytřeštím oči!
      „To snad není pravda! Pojď se podívat!“
      Sklenička, umístěná za palivovým průchozím filtrem, je úplně stejná jako ta, jakou používají náklaďáky a zemědělské stroje české výroby. Ta naše je plná nějaké prapodivné kapaliny, která má dvě složky s různou hustotou, takže nejsou smíchané, ale přesně od sebe oddělené vodorovnou čárou!
      „Voda nebo co! Máme vyhráno! Vyčistíme skleničku a jedem dál! Ti Američani jsou ale koumáci. Ještě jsem u benzínovýho motoru neviděl, aby používal takovej systém! Ivan tam ten humus musel sbírat asi pěkně dlouho. Škoda že to vyšlo až na nás a tady!“ nadávám na plné kolo, ale jsem rád, že to nakonec takhle dopadlo.
      „No co, hlavně že se to dá spravit, mohlo to dopadnout hůř!“ mne si Sára ruce a už se asi vidí zase na cestě.
      „Moc se neraduj!“ krotím její nadšení. „V nádrži je sedumdesát litrů! To jsem zvědavej, kolik je tam benzínu a kolik toho ostatního. Palivovej filtr vypadá stejně bídně jako sklenička a je taky plnej vody!“
      Filtr necháme zatím vykapat a jdeme se podívat, cože to vlastně máme v nádrži. V kufru máme kanystr na vodu, rezervní kanystr s benzínem a za sedačkou na podlaze třílitrovou sklenici a pár hadrů. V té sklenici jsme vyváželi z domu do potoka za farmou polapené zelené žáby a doplňovali vodu do chladiče Fordíka, když se občas její část kamsi záhadně vypařila. Jak se nám teď hodila!
      Sotva jsme si zřídili v Austrálii, státě Queensland na silnici č. 54 čističku paliva, zastaví u nás policejní patrola, tvořená jedním policistou. Vyleze ven, přátelsky se na nás zašklebí, slušně pozdraví a už se zajímá o náš problém. Moc mu vysvětlovat nemusíme, jen mu beze slov ukážeme naši filtrační sklenici se vzorkem paliva. Je v ní dobrá třetina něčeho, co určitě benzín není…

Něco z historie aneb Venkov není město…

     Základní rozdíl mezi českou a australskou vesnicí je ten, že ta australská vlastně vůbec neexistuje. Ne že by se zde neholdovalo zemědělství, které je na venkově v českých krajích hlavní pracovní a společenskou činností od dob feudálů, utlačujících své poddané, velkostatkářů, vykořisťujících děvečky a čeledíny, až po úžasnou dobu kolektivizace, kdy všechno patřilo všem a taky to podle toho vypadalo. Rostlinná i živočišná výroba se v daleké Austrálii jen odehrává pro nás poněkud netradičně a v jiném prostředí.
     I když pomineme fakt, že se v naší české vesnici žije už přece jenom trochu odlišně, v Queenslandu její český ekvivalent v jakékoli podobě nenajdete. Poměr, či lépe řečeno nepoměr, bydlení ve městech a na australském outbacku jasně dokazují statistiky. Více než 85 % všech obyvatel žije ve městech a z tohoto počtu plných 70 % v šesti největších městech.
     Nejnižší úroveň zástavby, kde se vyskytují lidé, v Austrálii představuje osamocená farma daleko od lidí a civilizace, zapomenutá v pustině kdesi v buši. Farmářům a jejich rodinám tento způsob života vyhovuje a cestu do nejbližšího města či městečka berou jako příjemné zpestření každodenní dřiny na farmě než jako nutnost. Jsou na samotu zvyklí a za bydlení ve městě by ji zcela určitě neměnili. Shluk dvou a více stavení se nachází většinou podél silnice vedoucí blíže k civilizaci. Obvykle toto zvláštní uskupení nemá jméno, poštu, úřad ani další vymoženosti moderní doby a nikdo už pořádně neví, proč vlastně vzniklo. Může jej tvořit benzínová pumpa s obytným stavením nebo jen několik domů, uprostřed zahrad bez známky dalšího komerčního využití.
     Skupina více takových shluků a stavení netvoří ve vnitrozemí vesnice jako u nás, nýbrž městečka, která mají navzájem hodně společného a podobají se sobě jak vejce vejci. Jejich páteř tvoří průchozí silnice vedoucí oběma směry do více či méně vzdálených měst a velkoměst. Od této „hlavní třídy“ vedou kolmo vedlejší ulice, na ně zase kolmo ještě menší vedlejší ulice a tak zanedlouho vzniká pravidelná síť komunikací s obytnými domy, obchody, úředními budovami, školami, zahradami a hřišti. Na poslední ulici pak obvykle stačí přistavět a napojit další komunikace a na světě je nová „městská“ čtvrť.
     Velikost, důležitost i další rozvoj konkrétního městečka ve vnitrozemí jsou logicky dány tím, na které silnici a místě leží, což předurčuje i míru zaměstnanosti a prosperity místních obyvatel. Struktura většiny městeček je velice mazaná a díky ní se zde prakticky nedá zabloudit. Stačí znát jméno ulice nebo její pořadí od hlavní třídy a pak jen jezdit a jezdit, dokud nenajdete tu pravou. Jenom architekti tady nemají moc šancí, jak si zařádit a vyniknout. Chtějí-li vybočit z řady, musí pracovat ve větších městech a metropolích Austrálie, kde je stavění do jiných úhlů než pravých současnou architekturou nejen dovoleno, ale i podporováno a vyžadováno. Jen díky velkoměstům v jednotlivých státech vznikly specifické australské architektonické památky moderní doby, uznávané v celém světě.

     Při svých toulkách jsme navštívili farmy v pustině, malá malebná městečka na pobřeží, velké město Toowoomba i metropoli Brisbane. Při návštěvě každého místa, od odlehlých farem až po moderní Brisbane, jsme vždy viděli a zažili něco zajímavého. Okolo Ivanovy farmy se několik kilometrů žádné jiné stavení nevyskytovalo. Nejblíž bydlel starý mládenec Bob, bezmála ortodoxní bushman, milovník ručně balených cigaret a dobrého piva. Většina „normálních“ lidí si nedovede představit žít osamoceně mimo civilizaci, v karavanu nebo malé farmě hluboko v buši, i když moderní doba elektřiny, televize a satelitního příjmu přece jenom samotu poněkud zmírňují. Všude vedou elektrické a telefonní dráty a nejoblíbenějším přístrojem hojně využívaným ke komunikaci je, poněkud překvapivě, fax. Internet fungoval jenom na poště a do domácností na farmách se v době naší návštěvy teprve pomalu dostával. Bob si ale s ničím hlavu nelámal, fax nepoužíval, a tak to u něj vypadalo jako v pravé australské domácnosti svobodného muže, jenž má stále hromadu práce. Chodili jsme k němu rádi. Měl po různých koutech poschovávané krabičky a lahvičky s opály a po ruce vždy nějakou zajímavou historku. K Sáře se choval s přehnanou galantností a ke mně tak, jako bychom se znali odjakživa. Snad k tomu přispělo naše první setkání při již zmíněném „seznamováku“ na Ivanově farmě, kdy jsme kouřili stejný tabák, pili stejné pivo a nikomu z nás nepřišlo, že se vidíme poprvé v životě. Podobně jako Bob žil i Max, který zase trávil hodně času v lese. Na rozdíl od Boba ale při naší společné práci při kácení stromů a řezání sloupků utrousil sotva pár slov za celé dopoledne. Na svého psa ani nemusel mluvit, dorozumíval se s ním pohledem nebo posunky a zjevně jim to oběma ke komunikaci stačilo. Ať jsme se snažili, jak jsme chtěli, moc se nám ho nedařilo zatáhnout do hovoru…
     Dalším nejbližším sousedem byl Filip, se kterým jsme si dobře rozuměli. Ale večer zůstával každý z našich přátel sám. Seděl na své farmě, ve svém obýváku, u své televize a necítil potřebu se nijak shromažďovat a družit, natož pak jezdit večer společně na pivo, do kina či o víkendu na tenisové kurty či golfová hřiště. Takže společenský život v tomto prostředí se odehrával pouze na úrovni občasné společné práce, krátkých setkání v Miles nebo na show, při telefonických rozhovorech a ve faxových zprávách. Ve městech různých velikostí to bylo přece jen jiné, ale ne nijak dramaticky.
     Další odlišností od našich sídlišť, panelových domů nebo rodinných domků nalepených na sobě je to, že drtivá většina Australanů bydlí v přízemních domcích s velkými zahradami. Mají to k sobě sice o mnoho blíž než farmáři v pustině, ale měřeno jen vzdáleností mezi jejich obydlími. Ani ve městech se tady bratření sousedů moc „nenosí“. Ale o tom už byla trochu řeč v předešlých kapitolách...

zpět...