Povídání dvanácté
Znovu na cestách aneb Náš poslední výlet...
zpět...
Po každodenní práci v lese na nás zase doráží touha po změně a cestování,
zvaná toulavé boty. Nedá se jí uniknout u nás doma v rodné vlasti, natož pak
na farmě v australské divočině! Tady je to však ještě horší. Chtěli bychom
toho ještě tolik stihnout! Dobře víme, že se sem možná už nikdy víc
nepodíváme. Večer sedíme před domem a počítáme, kolik dní nám ještě zbývá do
odjezdu.
„Je to jasný,“ končí Sára naše rozjímání. „Jestli
se chceme ještě někam dostat, musíme vyrazit co nejdřív. Peníze ještě nějaký
máme, přece je nepovezem domů!“
„Já jsem pro. Pojedem zase na sever. Tam, kde
jsme ještě nebyli. Na jihu už bude pořádná zima a bude to jenom horší.
Proberem to s Ivanem, on už nám něco poradí,“ odvětím a těším se na další
cestování.
Když sdělíme Ivanovi své plány, chvíli přemýšlí a
pak rozvážně povídá:
„Klidně jeďte. Do města se nechystám a kdybych
potřeboval auto, půjčím si ho od Filipa. Jenom jsem slíbil Joe, že mu na
zimu přivezu na trajleru nějaký dříví do kamen, tady ho je plno a ve městě
je pro něj moc drahý. Já už se tam asi těžko v dohledný době dostanu. Můžete
posbírat po lese zbytky dřeva, jsou tam pěkný dlouhý špalky, já jich mám pro
sebe na topení připravenejch dost. Co vy na to?“
Koukneme se Sárou po sobě a přikyvujeme. Trajler
říká Ivan velkému přívěsnému vozíku za auto, který občas na farmě používáme
při odvozu odpadků, dopravě většího nářadí a různého materiálu.
„Proč ne. Aspoň se podíváme do města. Va nám při
prvním setkání slibovala, že nás provede po Toowoombě a okolí, Joe zase
povídal, že nás vezme na ryby,“ vzpomínáme na sliby našich nových přátel a
jsme rádi, že je zase uvidíme.
„Tak jo. Zejtra si vemte jutku a můžete dřevo
navozit k domu. Pila je vyčištěná a připravená v kůlně. Ještě zavolám Joe a
Va, jestli nemají nic v plánu a zda se jim vaše návštěva hodí.“
Protože už je poměrně pozdě a víme, že Joe chodí
brzy spát, Ivan raději hned vytáčí jeho číslo. Sluchátko zdvihne Va, chvíli
si s Ivanem povídají a pak mu předá Joe. Baví se česky, takže posloucháme,
jak to dopadne.
„Tak je to domluvený. Můžete přijet pozejtří a
bydlet u nich, jak dlouho budete chtít. Va vám ukáže město, má tenhle týden
odpoledne volno, protože chodí jen dopoledne na počítačovej kurz. A s těma
rybama se prej nějak uvidí! Taky by Joe potřeboval pomoct s tím dřevem, co
přivezete, už přece jenom není žádnej mladík!“ sděluji nám Ivan vesele.
„Jasně. Přivezeme, nařežeme, uklidíme. Můžeme tam nějakej čas zůstat a
trochu se porozhlídnout po okolí,“ hodnotíme situaci.
„Pak to můžeme vzít po dálnici na sever, už jsme
se dívali na mapu, bude to po ní rychlejší než vnitrozemím. Navíc uvidíme
zas něco jinýho,“ seznamuji Ivana s naším cestovním plánem.
„To je pravda, akorát se musíte vyhnout Brisbane,
mohli byste zabloudit. Tam se podíváme spolu, až vás povezu poslední den na
letiště!“ varuje nás ještě Ivan a končí debatu.
Následující den jezdíme po lese, řežeme a
nakládáme dřevo, dokud není jutka plná. U domu špalky přeložíme na trajler a
připravíme si věci k odjezdu. Dotankujeme a překontrolujeme Fordíka, sbalíme
si kletry a připravíme základní potraviny. Nezapomeneme ani oblíbené peřiny,
na které jsme si zvykli. Ráno nemůžeme dospat, hned po snídani se loučíme s
Ivanem a vyrážíme na cestu. Máme dobrou náladu a za chvíli už uháníme po
rovné silnici směr pobřeží a Toowoomba. Po předchozích cestách máme přesný
přehled o spotřebě Fordíka, ale víme, že teď to bude trochu jinak. Trajler
plný těžkého dříví je za autem při rozjezdech a brzdění citelně znát.
„Myslím, že se při cestě do Toowoomby pod průměr
patnáct litrů nedostanem,“ odhaduji situaci. „Ale je to po rovině, trajler
necháme u Joe a vezmem ho až na zpáteční cestě, tak to snad nebude tak
strašný!“
Sotva to dořeknu, začne Fordík stávkovat. Motor
občas vynechává a za chvíli zhasne úplně. Rozsvítím blinkr, stočím volant a
zastavím na široké krajnici, kde můžou bez obav parkovat dva autobusy vedle
sebe a plynulosti provozu to nijak neuškodí. Otevřu kapotu a dívám se, co se
přihodilo.
Sára mi kouká přes rameno:
„Co to může bejt? Benzín jsme doplnili a Fordík
nám tohle ještě nikdy neprovedl. Co budeme dělat?“ vyzvídá.
„Copak já vím? Mrkneme se na rozdělovač a na
kabely, všechno překontrolujem a uvidíme. Když bude problém, zavoláme z toho
městečka, který jsme projeli, Ivanovi a nějak se domluvíme. Vypadá to, že
buď zlobí rozdělovač, je ucpanej karburátor nebo co!“
„A že zrovna teď!“ pláče Sára. „Nemohlo to ještě
nějakej čas vydržet? Jestli budeme muset do servisu, tak se nedoplatíme!“
Sejmu víčko rozdělovače, vyčistím ho hadrem,
domáčknu rukou kabely, ale žádnou zjevnou zradu nevidím.
„Pojď, zkusíme to, nasedat!“
Po otočení klíčku motor spokojeně naskočí.
„Hurá! A jedeme, jedeme!“ pobízí mě můj
spolujezdec potěšeně.
Ale naše radost netrvá dlouho. Vše se po pár
metrech opakuje, a tak končíme opět na krajnici. A co teď! Nejsem sice žádný
školený mechanik, ale motor ani jeho součásti nevypadají složitě.
„Podíváme se na ten karburátor. Když nebude chyba
tam, dojedem stopem do města a zavoláme Ivanovi!“ přemítám směrem k Sáře,
abych ji trochu uklidnil.
Dojdu do kufru pro nářadí a dám se do díla. Když
povolím první šroub karburátoru, samozřejmě mi spadne kamsi dolů. Pod autem
není, a tak se skloním nad motor a hledám místo, kam mohl zapadnout. Když se
zblízka podívám na odkalovací skleničku paliva, vytřeštím oči!
„To snad není pravda! Pojď se podívat!“
Sklenička, umístěná za palivovým průchozím
filtrem, je úplně stejná jako ta, jakou používají náklaďáky a zemědělské
stroje české výroby. Ta naše je plná nějaké prapodivné kapaliny, která má
dvě složky s různou hustotou, takže nejsou smíchané, ale přesně od sebe
oddělené vodorovnou čárou!
„Voda nebo co! Máme vyhráno! Vyčistíme skleničku
a jedem dál! Ti Američani jsou ale koumáci. Ještě jsem u benzínovýho motoru
neviděl, aby používal takovej systém! Ivan tam ten humus musel sbírat asi
pěkně dlouho. Škoda že to vyšlo až na nás a tady!“ nadávám na plné kolo, ale
jsem rád, že to nakonec takhle dopadlo.
„No co, hlavně že se to dá spravit, mohlo to
dopadnout hůř!“ mne si Sára ruce a už se asi vidí zase na cestě.
„Moc se neraduj!“ krotím její nadšení. „V nádrži
je sedumdesát litrů! To jsem zvědavej, kolik je tam benzínu a kolik toho
ostatního. Palivovej filtr vypadá stejně bídně jako sklenička a je taky
plnej vody!“
Filtr necháme zatím vykapat a jdeme se podívat,
cože to vlastně máme v nádrži. V kufru máme kanystr na vodu, rezervní
kanystr s benzínem a za sedačkou na podlaze třílitrovou sklenici a pár
hadrů. V té sklenici jsme vyváželi z domu do potoka za farmou polapené
zelené žáby a doplňovali vodu do chladiče Fordíka, když se občas její část
kamsi záhadně vypařila. Jak se nám teď hodila!
Sotva jsme si zřídili v Austrálii, státě
Queensland na silnici č. 54 čističku paliva, zastaví u nás policejní
patrola, tvořená jedním policistou. Vyleze ven, přátelsky se na nás
zašklebí, slušně pozdraví a už se zajímá o náš problém. Moc mu vysvětlovat
nemusíme, jen mu beze slov ukážeme naši filtrační sklenici se vzorkem
paliva. Je v ní dobrá třetina něčeho, co určitě benzín není…
Něco z historie aneb Venkov není město…
Základní rozdíl mezi českou a australskou vesnicí je ten, že ta
australská vlastně vůbec neexistuje. Ne že by se zde neholdovalo
zemědělství, které je na venkově v českých krajích hlavní pracovní a
společenskou činností od dob feudálů, utlačujících své poddané,
velkostatkářů, vykořisťujících děvečky a čeledíny, až po úžasnou dobu
kolektivizace, kdy všechno patřilo všem a taky to podle toho vypadalo.
Rostlinná i živočišná výroba se v daleké Austrálii jen odehrává pro nás
poněkud netradičně a v jiném prostředí.
I když pomineme fakt, že se v naší české vesnici žije
už přece jenom trochu odlišně, v Queenslandu její český ekvivalent v
jakékoli podobě nenajdete. Poměr, či lépe řečeno nepoměr, bydlení ve
městech a na australském outbacku jasně dokazují statistiky. Více než 85
% všech obyvatel žije ve městech a z tohoto počtu plných 70 % v šesti
největších městech.
Nejnižší úroveň zástavby, kde se vyskytují lidé, v
Austrálii představuje osamocená farma daleko od lidí a civilizace,
zapomenutá v pustině kdesi v buši. Farmářům a jejich rodinám tento
způsob života vyhovuje a cestu do nejbližšího města či městečka berou
jako příjemné zpestření každodenní dřiny na farmě než jako nutnost. Jsou
na samotu zvyklí a za bydlení ve městě by ji zcela určitě neměnili.
Shluk dvou a více stavení se nachází většinou podél silnice vedoucí
blíže k civilizaci. Obvykle toto zvláštní uskupení nemá jméno, poštu,
úřad ani další vymoženosti moderní doby a nikdo už pořádně neví, proč
vlastně vzniklo. Může jej tvořit benzínová pumpa s obytným stavením nebo
jen několik domů, uprostřed zahrad bez známky dalšího komerčního
využití.
Skupina více takových shluků a stavení netvoří ve
vnitrozemí vesnice jako u nás, nýbrž městečka, která mají navzájem hodně
společného a podobají se sobě jak vejce vejci. Jejich páteř tvoří
průchozí silnice vedoucí oběma směry do více či méně vzdálených měst a
velkoměst. Od této „hlavní třídy“ vedou kolmo vedlejší ulice, na ně zase
kolmo ještě menší vedlejší ulice a tak zanedlouho vzniká pravidelná síť
komunikací s obytnými domy, obchody, úředními budovami, školami,
zahradami a hřišti. Na poslední ulici pak obvykle stačí přistavět a
napojit další komunikace a na světě je nová „městská“ čtvrť.
Velikost, důležitost i další rozvoj konkrétního
městečka ve vnitrozemí jsou logicky dány tím, na které silnici a místě
leží, což předurčuje i míru zaměstnanosti a prosperity místních
obyvatel. Struktura většiny městeček je velice mazaná a díky ní se zde
prakticky nedá zabloudit. Stačí znát jméno ulice nebo její pořadí od
hlavní třídy a pak jen jezdit a jezdit, dokud nenajdete tu pravou. Jenom
architekti tady nemají moc šancí, jak si zařádit a vyniknout. Chtějí-li
vybočit z řady, musí pracovat ve větších městech a metropolích
Austrálie, kde je stavění do jiných úhlů než pravých současnou
architekturou nejen dovoleno, ale i podporováno a vyžadováno. Jen díky
velkoměstům v jednotlivých státech vznikly specifické australské
architektonické památky moderní doby, uznávané v celém světě.
Při svých toulkách jsme navštívili farmy v pustině,
malá malebná městečka na pobřeží, velké město Toowoomba i metropoli
Brisbane. Při návštěvě každého místa, od odlehlých farem až po moderní
Brisbane, jsme vždy viděli a zažili něco zajímavého. Okolo Ivanovy farmy
se několik kilometrů žádné jiné stavení nevyskytovalo. Nejblíž bydlel
starý mládenec Bob, bezmála ortodoxní bushman, milovník ručně balených
cigaret a dobrého piva. Většina „normálních“ lidí si nedovede představit
žít osamoceně mimo civilizaci, v karavanu nebo malé farmě hluboko v
buši, i když moderní doba elektřiny, televize a satelitního příjmu přece
jenom samotu poněkud zmírňují. Všude vedou elektrické a telefonní dráty
a nejoblíbenějším přístrojem hojně využívaným ke komunikaci je, poněkud
překvapivě, fax. Internet fungoval jenom na poště a do domácností na
farmách se v době naší návštěvy teprve pomalu dostával. Bob si ale s
ničím hlavu nelámal, fax nepoužíval, a tak to u něj vypadalo jako v
pravé australské domácnosti svobodného muže, jenž má stále hromadu
práce. Chodili jsme k němu rádi. Měl po různých koutech poschovávané
krabičky a lahvičky s opály a po ruce vždy nějakou zajímavou historku. K
Sáře se choval s přehnanou galantností a ke mně tak, jako bychom se
znali odjakživa. Snad k tomu přispělo naše první setkání při již
zmíněném „seznamováku“ na Ivanově farmě, kdy jsme kouřili stejný tabák,
pili stejné pivo a nikomu z nás nepřišlo, že se vidíme poprvé v životě.
Podobně jako Bob žil i Max, který zase trávil hodně času v lese. Na
rozdíl od Boba ale při naší společné práci při kácení stromů a řezání
sloupků utrousil sotva pár slov za celé dopoledne. Na svého psa ani
nemusel mluvit, dorozumíval se s ním pohledem nebo posunky a zjevně jim
to oběma ke komunikaci stačilo. Ať jsme se snažili, jak jsme chtěli, moc
se nám ho nedařilo zatáhnout do hovoru…
Dalším nejbližším sousedem byl Filip, se kterým jsme si
dobře rozuměli. Ale večer zůstával každý z našich přátel sám. Seděl na
své farmě, ve svém obýváku, u své televize a necítil potřebu se nijak
shromažďovat a družit, natož pak jezdit večer společně na pivo, do kina
či o víkendu na tenisové kurty či golfová hřiště. Takže společenský
život v tomto prostředí se odehrával pouze na úrovni občasné společné
práce, krátkých setkání v Miles nebo na show, při telefonických
rozhovorech a ve faxových zprávách. Ve městech různých velikostí to bylo
přece jen jiné, ale ne nijak dramaticky.
Další odlišností od našich sídlišť, panelových domů
nebo rodinných domků nalepených na sobě je to, že drtivá většina
Australanů bydlí v přízemních domcích s velkými zahradami. Mají to k
sobě sice o mnoho blíž než farmáři v pustině, ale měřeno jen vzdáleností
mezi jejich obydlími. Ani ve městech se tady bratření sousedů moc
„nenosí“. Ale o tom už byla trochu řeč v předešlých kapitolách...
zpět...
|