Povídání jedenácté

Farmáři v divočině aneb Zůstali jsme sami...

zpět...

      Dnešek je pro nás výjimečným dnem. Stali jsme se samostatnými hospodáři na farmě u protinožců!
      Ivan se před pár dny rozhodl, že naloží několik krav a býků na truck a pojede je prodat do Toowoomby. V posledních týdnech jsme kusy vybrané k prodeji vykrmovali, aby byly v dobré kondici, a pak se nás Ivan neočekávaně, jen tak mezi řečí, zeptal, jestli na pár dnů zvládneme zajistit provoz farmy, opravy hadic a plotů, krmení dobytka a zdali se tady nebudeme sami bát. To bylo něco pro nás! Všechno jsme už omrkli, pro strach máme uděláno a už jsme se těšili, jak tady budeme sami hospodařit!
      „Odvezu na prodej bejky, co teď přikrmujeme, a dám na jejich místo jiný,“ seznamoval nás Ivan s novou strategií. „Těch novejch bejků se bát nemusíte. Bude tam Bulík a Divoch, ty už znáte. K nim ještě přidám Doupiho, na toho jedinýho si dávejte pozor! Nevim, jestli se mu tam bude líbit. Většinou ve svý ohradě dlouho nevydrží, protože ho víc lákají krávy na okolních padockách než nějaký žrádlo. Klidně přetrhá dráty a rozboří ploty, jen aby se dostal tam, kam chce. Kdyby byl moc divokej, radši ho nechte jít.“
      Zamyslel jsem se nad tím, zda je to ten nejlepší nápad, nechat nám na starost takové „dobráky“, jako je tohle proradné zvíře, které nás ještě zblízka nikdy nevidělo, a v klidu odjet.
      Ostatní zvířata si velice rychle zvykla na to, že od nás ve žlabu najdou něco dobrého na zub. Jak jsme vstoupili do ohrady, hned se k nám přihrnulo celé stádečko s radostným bučením a už se od nás nehnulo. Celou dobou, co jsme jim chystali žrádlo, do nás všichni přátelsky vráželi hlavou a strkali tlamy do pytlů, odkud jsme jim chtěli nasypat zrní, jako kdyby říkali:
      „Tak dělej s tim žrádlem, já už mám hlad!“
      Ale představte si takovou ohromnou horu masa a kostí, jak do vás strká rohy, do toho funí, dupe nohama a vy vlastně nevíte, co má za lubem! Vyváděli tak, že jsme jim tu jejich baštu nemohli pomalu ani připravit.
      Doupi byl ale trochu jiná kapitola. Zatím jsme neměli tu čest se s ním moc skamarádit a Ivan nám s oblibou vyprávěl, co je to za prevíta. A zrovna jeho máme hýčkat, když se Ivan chystá k odjezdu!
      „Nějak to snad zvládnem,“ uklidňujeme Ivana, aby si snad svůj odjezd nerozmyslel. Tolik se na těch pár dnů samoty těšíme!
      Ze začátku jsme měli ze zvířat velký respekt. Ale časem jsme si zvykli a věděli jsme, že nám nic špatného neudělají. Naši svěřenci za námi chodili jako ovečky, žádné agresivní výpady na nás nedělali a zatím to odneslo jen pár modřin od přátelských šťouchanců a jeden pád na zem, to když Sára dostala nečekaný bodyček při tlačenici u žlabu s krmením. Ale teď začínat znovu, s novými zvířaty, která nás ještě neznají! Ale co! Přinejhorším je budu chodit krmit sám, bez Sáry, a ono to už nějak dopadne!
      „Zůstanu pryč tak tejden, než všechno prodám, a budu těch pár dnů bydlet u Joe. Jestli se něco změní, tak zavolám. Nechám vám tady telefonní číslo, na kterým mě zastihnete, kdybyste si s něčím nevěděli rady, nebo zajeďte k Filipovi a on vám pomůže!“ udílel nám poslední rady Ivan, když jsme společně v yardu naložili živý náklad na truck a šli se s ním rozloučit.
      „Hlavně dejte pozor na krůtu, aby ji liška nevzala!“ připomněl nám ještě jeden z nejdůležitějších úkolů, zabouchnul dveře u trucku, zahoukal nám na rozloučenou a vesele odfrčel.

      Heslo „hlídat krůtu, aby ji liška nevzala“ si budeme nadosmrti pamatovat. Největší a nejoblíbenější Ivanova krůta, jménem Pepina, totiž snesla v rohu ohrady několik vajec. Ivan nelenil a láskyplně okolo jejího nového hnízda vystavěl z plechů provizorní zastřešený kotec.
Pepina byla zodpovědná a z vajec se celý boží den a v noci ani nehnula. Vždycky ráno a večer jí plnil misku vodou, podstrčil nějakou dobrotu a otevřel plechovou ohradu, aby se jeho favoritka mohla trochu vyvenčit.
      „Jak má mít krůta mladý, musíš ji hlídat, aby ji liška nevzala!!! Ta potvora zrzavá to cejtí a nejhorší to je, když se z vajec vyklubou mláďata. Liška všude vleze a všechno sežere, neřád jeden!“ poučoval nás pomalu každý den stejnými slovy a svědomitě se o svého miláčka staral.
      A teď, když měla každým dnem přijít ona radostná událost líhnutí malých krůťat, se klidně sebral a odjel! Veškerou péči o Pepinu jsme tudíž převzali my. Starali jsme se o ni jako o vlastní, takže se měla jak princezna. Z Ivanova hesla o chytré lišce jsme si dělali legraci, protože za celou dobu pobytu na farmě jsme neviděli jediný liščí chlup, zakousnutou slepici nebo rozbité vajíčko.
      To jsme ale netušili, že se nad námi, lépe řečeno nad chudákem Pepinou, stahují temné mraky…

Něco z historie aneb Stesk po domově……

     Hlavní příčina, proč by člověk našeho ražení nemohl nastálo zakotvit ve zdejších končinách, tkví v naprosto rozdílné mentalitě a způsobu trávení volného času místních obyvatel. Australané jsou úžasně příjemní, tolerantní, vřelí a přátelští lidé. Všude se k nám chovali velice pěkně a vstřícně, nesmáli se naší nedokonalé angličtině a měli s námi ve všem svatou trpělivost.

     Platilo to i při cestování Fordíkem, když jsme se ocitli na silnici v nesnázích nebo ze začátku dokonce občas i v protisměru, než jsme si zvykli na správné projíždění velkých a nepřehledných kruhových objezdů a poněkud nezvyklé zařazování do správného pruhu za křižovatkami. A protože jsme měli na autě australskou „espézetku“, bylo jasné, že se takto pěkně a tolerantně nechovají jen k cizincům, ale i sami k sobě. Svědčil o tom i způsob předjíždění. Místní řidiči zásadně nikdy nepředjížděli, dokud neviděli v protisměru naprosto volnou silnici. Dokázali se táhnout neuvěřitelně dlouhou dobu za pomalejším vozem, aniž by nadávali, troubili nebo byli netrpěliví. Když jsem řídil já, připadal jsem si při předjíždění někdy jako pirát silnic, přestože jsem tady jezdil ještě daleko opatrněji než doma. Na můj vkus to Australané přece jenom trochu přeháněli…

     V malých městech, jako bylo Miles, kde se všichni dobře znali, nás za krátký čas místní obyvatelé na ulici i v obchodech srdečně zdravili. Hned se ptali, co je nového a jak se máme. Chovali se tak i mezi sebou. Při našich toulkách po východním pobřeží Queenslandu to fungovalo všude stejně. Sotva jsme otevřeli ústa a prozradili tím, že nejsme zdejší, hned se všichni svorně ptali, odkud jsme a jak tady budeme dlouho, u koho tady bydlíme, jak se nám tu líbí a shodně konstatovali, že „Austrálie je velká a krásná země“, že máme dlouhou dovolenou a můžeme tak Austrálii alespoň zčásti poznat.

     Rozhovory na stále stejné téma nás čekaly i v recepcích kempů. Řeč se obvykle stočila i na Ivana Lendla, Petra Kordu a Hanu Mandlíkovou, kteří tady byli i po letech velice populární. Tím ale vědomosti Australanů o naší vlasti obvykle skončily. Pouze někteří věděli, že se Čechy nachází kdesi v Evropě a používali pro ně zažitý název Československo. Bylo vidět, že k nim zprávy o osamostatnění Slovenska asi nedorazily. Co nás ale překvapilo, bylo to, že stejně zvídaví a zdvořilí byli i neznámí lidé ve větších městech a zaměstnanci obchodů a velkých supermarketů, kde panoval čilý ruch a oni nevěděli, kam dřív skočit. Přesto s námi pokladní stačili hrát tradiční hru standardních otázek a odpovědí, při tom markovat nákup a ještě ho ukládat do nákupních igelitek rozevřených a připravených ve speciálních držácích pod pokladnou. Pokladní počítali nákup a zároveň jej do nich sami zručně skládali. Po zaplacení bylo mražené zboží, maso, drogerie a pečivo, uložené odděleně do několika tašek, jen obsluhou pokladny vyjmuto z držáku a podáno kupujícímu. Dobrý zlepšovák, na který české obchodní řetězce bohužel ještě nepřišly, co říkáte? Také ostatní zákazníci, stojící ve frontách za námi, nejevili žádné známky netrpělivosti. Pokojně čekali, až se vypovídáme, a tvářili se velice přívětivě. Tady zkrátka nikdo nikam nespěchal a všichni se na sebe usmívali.
     To samé nás čekalo na úřadech a v bance, kam nás Ivan brával s sebou. Úředníci a úřednice si vesele s Ivanem povídali o sportu, filmech, sklizni, dobytku a o dešti, jako by neměli nic jiného na práci. Stejně se chovali i k nám, ať už jsme vybírali pohlednice, suvenýry nebo odesílali poštu domů. Za celý svůj pobyt jsme se nesetkali s negativně naladěnými lidmi.
     Výjimkou byl jen výše zmíněný majitel noblesního karavanparku na Gold Coastu u Noosy, ale i s ním jsme se nakonec také nějak domluvili..

     Důvodem, proč bychom nemohli dlouho a spokojeně žít v australských krajích, je rozdílný společenský životní styl. Jsme zvyklí trávit volný čas s přáteli. V přírodě, na společných cestách, při sportování, návštěvách kin, divadel, hudebních klubů i nějaké té oslavě narozenin, svátků a Silvestra. Tady jsme jen málokdy v kempech potkali skupiny lidí, kteří se společně vydali třeba jen na piknik nebo dovolenou k moři. Většinou každý seděl u svého stanu či přívěsu sám a o své okolí se pranic nestaral. Z toho jsme usoudili, že vřelý vztah Australanů k cizincům a nesrovnatelně chladnější chování mezi sebou jsou dvě strany jedné mince.
     Výjimkou jsou jenom výše zmiňovaná setkání na ulici malých městeček, kdy sousedé nemůžou odbýt setkání pozdravem a zastaví se na kus řeči. Tyto skutečnosti vychází na jedné straně z opodstatněné hrdosti na svoji nádhernou a obrovskou zem, kterou jejich předkové zvelebili těžkou prací a oni ji považují za nejlepší a nejdemokratičtější místo na světě a zákonitě ji cizincům vychvalují. Na straně druhé necítí potřebu se vespolek nějak družit a domluvit se mezi sebou ani na důležitých státních záležitostech.
     Příkladem toho je historický dlouholetý boj o výběr hlavního města, odlišné zákony, jiná cla, nejednotné odborové organizace a politické strany a třeba i rozdílná šířka kolejnic v různých státech kontinentu…

zpět...