Povídání desáté

Když potká člověk klokana aneb Stejků už bylo dost...

zpět...

      Je pravé poledne, sedíme s Ivanem po lehkém obědě u televize a relaxujeme. Popíjí se čaj, nezávazně klábosí a plánuje.
      „Co budem zejtra vařit?“ pokládá Sára obvyklou otázku zdatné hospodyňky. „Rajský mám už plný zuby a těch věčnejch stejků taky. Chtělo by to nějakou změnu!“
      „Tak uděláme krocana!“ vybafne Ivan.
      „To je ono!“ raduje se Sára. „Uděláme nádivku, zelíčko a špenát a je to. „Musím jenom zjistit, jak se taková nádivka dělá!“
      A už se žene pro starou českou kuchařku, kterou nedávno objevila při úklidu Ivanovy knihovny.

      Ne že by Sára byla až taková pilná kuchařinka. Můj věčně kručící žaludek ji v Čechách příliš k vaření neburcoval a tvrdošíjně trvala na pravidelném střídání v kuchyni, což si přivezla s sebou i sem. Bylo to tím, že vaření pokládala za ztrátu drahocenného času, který chtěla trávit jinde a jinak než v kuchyni. Ale gurmán, to ona zase byla! Všude musela všechno ochutnat, v restauracích si vždy vybírala ty nejhrozivější a zároveň nejtajemnější názvy jídel a ani ji nezajímalo, co to vlastně jí. A jak vařil někdo jiný, buď já doma nebo kdokoliv z party na vandrech a na vodě, to si vždy přidávala, protože jí to od druhých více chutnalo. Měla štěstí, že potkala mě, protože vaření je můj koníček, a tak jsem se s ní v kuchyni ochotně střídal.

      Ivan si s jídlem vůbec moc hlavu nelámal. Žil na farmě sám a na vyvařování neměl čas ani chuť. Znáte to. Kdo by si vařil lahůdky sám pro sebe?
      „Mně stačí tousty, fazole, stejky přes celej talíř nebo pořádná šunka, kterou tady koupíš za pár dolarů,“ opěvoval dokola australské vymoženosti. „Jo, občas zakroutím krk nějaký slepici nebo krocanovi, ale jinak moc nevařím,“ říkával ze začátku, než poznal, jaké to je, vzpomenout si na nějakou dobrotu z české kuchyně.
      Sára nebo já jsme mu přání na vaření jeho oblíbených dobrot občas plnili, samozřejmě i ke své úplné spokojenosti, protože po hovězích a drůbežích pečínkách jsme si s radostí pochutnali na těstovinách s brokolicí, jahodových knedlících s tvarohem, palačinkách, svíčkové či rajské omáčce.

      Vždycky jsem tvrdil, že kuchařská odvaha je přímo úměrná dostupnosti surovin. Zjistil jsem to v malé obci na břehu Lipna na Šumavě, kam se před lety přestěhoval můj bratr Džuly. Všichni obyvatelé, od dětí školou povinných až po penzisty nad hrobem, tam měli rybářský lístek. Každá rodina pak byla vlastníkem lednic a mrazáků permanentně nacpaných rybím masem. Manželky a hospodyňky místních rybářů je uměly připravit na milion způsobů a s velkou fantazií. To se jim to panečku u plotny vymýšlelo, když měly ryb, že nevěděly, co s nimi! Kdyby kupovaly kilo rybího masa v rybárně jako normální smrtelník, asi by je to experimentování brzy přešlo! U Ivana jsme teď mohli vymýšlet nové kuchařské postupy zase my...

      Měli jsme k dispozici dva velké mrazáky plné masa z naporcovaných dobytčat, kterým Ivan z rozličných důvodů zkrátil život, a potok za farmou byl plný ryb a raků. Navíc všude okolo stříhaly ušima kolonie vypasených králíků, po dvoře běhali kohouti, krocani, slepice, prostě nádhera! Viděli jsme pečínku skoro ve všem, co se vyskytovalo na farmě a okolo ní.
      Protože nápad s krocanem se nám všem zamlouval a nebylo zrovna na práci nic, co by nemohlo počkat, vydali jsme se vraždit to nebohé zvíře. Nejdřív jsme ohřáli vodu v kotli na „drůbežím popravišti“ za domem, abychom si ušetřili zdlouhavé škubání peří. Pak Ivan odněkud vytáhl klacek s háčkem na konci, krocan byl posléze zahnán do kouta výběhu, lapen háčkem za nohu a potupně odnesen na špalek vedle kotle. Bojuje statečně, ale marně. Ivan ho drží za hlavou, my se Sárou za křídla a nohy.

     „Plesk!“ zasviští sekera a opeřencova duše odchází do krocaního nebe, kde jsou zelené louky, plno zrní, spousta sličných krůtích slečen a hlavně žádní mlsní nepřátelé. Pak krocana střídavě napařujeme v horké a máčíme ve studené vodě. Zbavit ho kolektivně peří je věc okamžiku a zanedlouho jej odnášíme do kuchyně k přípravě. My s Ivanem provedeme pitvu, Sára mezitím připravuje nádivku.
     „Nezapomeň tam dát oříšky, trochu medu, fazole a tymián,“ dobírám si ji, ale nedá se splést.
     „Co je psáno, to je dáno!“ odsekne a listuje starou chytrou kuchařskou knihou někdy z roku 1960.
Ivan má v kuchyni pěknou elektrickou troubu, do které vložíme velký pekáč s krocanem, nastavíme teplotu a jdeme si zase na chvíli dát pohov. Zatímco Sára dokončuje úklid kuchyně, povídá mi Ivan:
     „Vidím, že vám příprava krocana nedělá problém, tak toho druhýho zabijeme za čtrnáct dnů a pozveme pár kamarádů na večeři!“
     „A co střelit třeba nějakýho králíka, když ti tady pořád pobíhají po farmě. Aspoň bysme si trochu zapytlačili,“ navrhl jsem nesměle, protože na lov nějak pořád nebyl čas a já se na něj tolik těšil…

Něco z historie aneb Skákající symbol Austrálie…

     Klokan je bezesporu jedním z nejzajímavějších zvířat všech kontinentů. Navíc patří mezi jedinečné živočichy, kteří se nevyskytují nikde jinde než ve specifických přírodních podmínkách Austrálie.
     Jen málokdo ví, že zde můžeme potkat okolo sedmdesáti druhů tohoto pozoruhodného vačnatce, neboť je velice přizpůsobivý různým druhům podnebí a životního prostředí. Bez této vlastnosti by v místní drsné přírodě neměl šanci na přežití. Z těchto důvodů existují rozličné druhy žijící v savanách i buši, ve skalách i na stromech, klokani velcí několik málo desítek centimetrů i jedinci úctyhodné velikosti, s šedivou i načervenalou srstí...
     Kromě člověka, dingů a velkých dravých ptáků nemají v přírodě žádné nepřátele. Na rozdíl od jiných druhů se bezproblémově množí díky velice zajímavému reprodukčnímu systému. Samice nosí ve svém těle rezervní zárodek, ze kterého hned po odchodu předešlého mláděte z vaku vyrůstá další potomek. Matčinu náruč mládě opouští až za několik měsíců, kdy je ve vaku na břiše krmeno mateřským mlékem a dokonale připraveno na přežití. Klokan se dožívá více než deseti let a do příchodu civilizace mu v Austrálii nic nescházelo…
     Pro velkého dospělého klokana není problém přeskočit dvoumetrový plot ani se pohybovat vysokou rychlostí pomocí až desetimetrových skoků. Říká se, že přes svou přirozenou plachost jsou tato zvířata opravdu neohroženými bojovníky. Je-li klokan v úzkých, používá k boji silné přední i zadní běhy opatřené drápy. Největším nebezpečím pro klokany byl a zůstává člověk. Pomineme-li původní obyvatele kontinentu, lovící je pro svoji obživu, byla tato jedinečná zvířata od začátku nového osídlení zabíjena lovci pro komerční účely a farmáři, kteří se zbraní v ruce chránili potravu pro svá stáda. Úhlavního nepřítele farmářů z něj dělala skutečnost, že velký klokan je schopen za den zkonzumovat tolik trávy jako několik ovcí dohromady. Připočteme-li k tomu ještě bourání plotů, na které často při útěku před nebezpečím narazí, a vypásání trávy pro dobytek, je jasné, proč bylo v krátkém období nových dějin Austrálie vyhubeno několik milionů klokanů. Jejich lov není v pravém slova smyslu lovem, ale pouhým odstřelem. Můžete na něj střílet, jak chcete, dokud se netrefíte, a přestože je jinak plachý, většinou neuteče. Jen stříhá ušima a je zvědavý, co se to vlastně děje, než ho lovec skolí.
     Později bylo sice přikročeno k plánovanému odstřelu těchto jedinečných zvířat, ale ani to nijak zásadně nevyřešilo otázku soužití klokana a člověka…

zpět...