Povídání deváté
Cesta na sever aneb Hurá za sluncem...
zpět...
Sedíme u BBQ, na němž jsme před hodinou dopekli kuře s nádivkou, a při své
oblíbené večerní činnosti, které říkáme „počítání hvězd“, probíráme všechno,
co se nám přihodilo v posledních dnech. Veškeré tyto bohulibé činnosti
provádíme v pěkném karavanparku ve městě Yeppoon na pobřeží, kam jsme dnes
odpoledne dorazili.
Farmu a Ivana jsme nechali daleko za sebou,
protože jsme chtěli dojet za jeden den až k moři. To, že jsme teď a tady, se
přihodilo tak…
Před pár dny na nás zase padl stesk po změně.
Seděli jsme večer venku na kládách yardu, když tu Sára jen tak prohodila:
„Co je s tebou? Pořád jsi nějakej nervózní a
vrčíš jak pes baskervillskej kvůli každý blbině! Děje se něco?“
„Ále nic, ráno už je zima, pořád lítáme po farmě
jak magoři, nějak mě to nebaví, co kdybysme zase někam vyrazili? Třeba k
moři, co nejvíc na sever, tam bude teplo a aspoň přijdem na jiný myšlenky a
něco zajímavýho zase uvidíme!“
„To by šlo, taky bych potřebovala změnu,“
přizvukuje Sára.
„Domluveno. Zeptáme se Ivana, jestli nemá pro nás
a pro Fordíka nějakou důležitou práci, a uvidíme.“
A protože Ivan při tradiční partičce mariáše nic
nenamítal, dali jsme se ještě večer do plánování svého dalšího výletu za
sluncem. Vytyčili jsme na mapě cestu, udělali seznam základních potravin,
které musíme nakoupit, a řekli si, co vyprat, zašít a jakou údržbu provést
na Fordíkovi, aby nás nikde nezradil.
„Vezmem to vnitrozemím, ať nejezdíme k moři pořád
stejně. Aspoň poznáme, jaký to tam vlastně je. Jsou tam hory a pralesy a
samá gravel road, aspoň bude trochu vzrůšo!“ vzpomínám na knížky o prvních
cestovatelích napříč Austrálií.
„Možná tam potkáme i nějakýho toho novodobýho
Neda Kellyho. To byl pěknej raubíř, kterýho se všichni báli!“ straším Sáru.
„To by bylo dobrý, aby nás ještě někdo oloupil a
sebral Fordíka!“ směje se Sára. „Raděj od loupežníků dál!“
Včera ráno jsme naházeli do kufru cestovatelské
vybavení a hajdy pryč. Ráno byla pěkná zima a teprve před polednem jsme
mohli otevřít boční okna vozidla, aniž by nám při jízdě mrzly uši.
„No nazdar, to bude pěkný kempování! Vždyť je
zima jak v ruským filmu!“ šklebí se Sára při představě omrzlin a ranních
rampouchů na stanu.
„Neboj, každej kilometr na sever je znát, tam
bude teplo. Nebudem se nikde moc zdržovat, dojedem až do Rockhamptonu, tam
se někde svalíme a uvidíme!“ těším ji.
„Hlavně abysme někde nemrzli a nemuseli se vracet
kvůli zimě!“ maluje pořád čerta na zeď Sára a já ji nějak nemůžu rozveselit.
Ale no tak! Když si vzpomenu, jak jsme před
lety v říjnu na Lužnici ráno nemohli rozvázat šňůry na báglu, jak byly
zmrzlé, tak nás nějaká ta zima přece nevyžene od moře! A to jsme tehdy na
vodě ještě pádlovali v kuklách a maskáčích, jak bylo chladno! Na tu příhodu
se sice dobře vzpomíná, ale do zpěvu nám tenkrát moc nebylo…
Touze být co nejdříve u moře jsme podřídili od
začátku i svůj cestovní plán. Z Miles jsme pokračovali přímo na sever,
projeli jsme Wandoan, Theodore a městečko Banana. Posléze za sebou nechali i
krásné místo v horách, Mount Morgan, a nabrali přímý kurs rovnou do cíle
první etapy za sluncem, do města Rockhampton. Trochu nás překvapilo, že je o
mnoho menší, než by se z mapy zdálo. Nakoupili jsme v supermarketu další
potraviny, kinofilmy do fotoaparátu a rozhodujeme se, co budeme dělat.
„Zůstaneme tady, nebo pojedem ještě dál?“ sonduje
Sára moji chuť k dalšímu cestování.
„Já bych jela až k moři a našla tam nějakej kemp,
musí jich tam bejt plno!“
„Mně se taky moc nechce tady zůstat. Času máme
dost, popojedem!“ souhlasím a vytahuji mapu.
„Vezmem to až do Yeppoonu, je to kousek, vidíš?“
přistrkuji mapu Sáře před oči.
A tak jsme tady. Ujeli jsme bezmála půl tisícovky
kilometrů, jsme utahaní, ale spokojení a těšíme se, co zajímavého přinesou
příští dny. Moc neponocujeme a jdeme na kutě, do našich netradičních dek…
Něco z historie aneb Cestovatelé, lumpové nebo hrdinové…
Každá doba, země i kontinent mají svou historii, své příběhy, padouchy a
hrdiny. Má je i Austrálie. Hranice mezi tím, kdo je kladnou a kdo
zápornou částí historie, je tady, stejně jako jinde ve světě, velice
úzká a diskutabilní. Občas jsou příběhy protagonistů samozřejmě odlišně
vykládané a jejich historická data se poněkud rozcházejí s verzí
úředních školních osnov…
To, co se vypráví v různých zemích o Jurovi Jánošíkovi,
loupežníkovi Babinském, Robinu Hoodovi, Billovi Kidovi a Jessie
Jamessovi, platí i o největší legendě australské historie, lupiči jménem
Ned Kelly. Jeho činy jsou opěvovány a ospravedlňovány známým heslem, že
„bohatým bral a chudým dával“. Zmínek o mordování úředníků státní moci a
nevinných lidí, kteří se mu občas připletli do cesty, již však tolik
není. Ned Kelly měl, oproti jiným evropským a americkým kolegům z
branže, tu výhodu, že své nedobré skutky páchal právě tady. V zemi, kde
slovo soudce, voják, dozorce, úředník a policista působilo bez většího
rozdílu na všechny obyvatele různých společenských vrstev jako červená
muleta na rozběsněného býka v aréně.
Ti, co se sem vystěhovali dobrovolně, chtěli žít jinak
než doma a s sebou si do daleké Austrálie přivezli zakořeněný odpor ke
všem nástrojům státu, chránícím právo a pořádek. Propuštění trestanci,
kteří před lety přežili dlouhou strastiplnou cestu v okovech v útrobách
lodí z Evropy, kruté přírodní podmínky, ponižování a nelidské zacházení
dozorců v místních věznicích, neměli už vůbec k vykonavatelům práva
respektu, co by se za nehet vešlo. Připočteme-li k tomu všemu ještě
obrovskou rozlehlost kontinentu, plného přirozených úkrytů pro vyděděnce
a psance, nedokonalé komunikační prostředky tehdejší doby a špatně
fungující organizaci státní výkonné moci, je nabíledni, že krádeže,
vyřizování účtů a vraždy byly krutou realitou zdejšího každodenního
života.
Legenda praví, že kdyby místní lupičskou legendu nechal
státní aparát pokojně žít, nestal by se z ní zločinec, před nímž se
třáslo několik států nového kontinentu. Zlí jazykové naopak praví, že to
byl klasický případ člověka, jenž od začátku rostl pro šibenici.
Počátkem cesty po šikmé ploše byly drobné krádeže koní a hvězdnou
zločineckou kariéru definitivně odstartovalo vyřizování účtů s místním
konstáblem, který poněkud nevybíravým způsobem prosazování spravedlnosti
příležitostnému zloději i jeho rodině udělal ze života peklo. Pravdu,
jak to tenkrát vlastně bylo, už dnes nikdo nezjistí a vlastně ji nikdo
ani moc nehledá. Zůstal jen příběh.
Kelly se stal součástí australské historie, bylo o něm popsáno hodně
papíru, namalováno mnoho obrazů a natočeno několik filmů, ve kterých byl
hlavní hrdina ztvárněn věhlasnými herci. Není bez zajímavosti, že v
zřejmě nejznámější filmové verzi příběhu si ústřední roli zahrál i
zpěvák Mick Jagger ze slavné hudební skupiny Rolling Stones.
Celá záležitost v porovnání s příběhy ostatních
loupežníků, psanců a desperátů však obsahuje několik zajímavých
podrobností. Hlavní hrdina měl při páchání svých krutých skutků
neuvěřitelnou podporu rozvětveného příbuzenstva a široké veřejnosti
několika států, vyplývající z výše uvedených skutečností soudržnosti
nových přistěhovalců a jejich odporu ke strážcům pořádku. Díky jejich
materiální i morální podpoře a hlavně informacím o pohybu jízdních
policejních hlídek se Kellyho bandě dlouho dařilo unikat spravedlnosti,
snad také proto, že pro obyčejné lidi byl hrdinou, nikoli zločincem, a
tuto pověst si budoval svými činy.
Traduje se, že se Ned Kelly při obsazení městeček a při
vylupování bank choval k civilním osobám, bankovním úředníkům i rukojmím
jako pravý džentlmen, neboť nebyli jeho nepřáteli, jak často
prohlašoval. Na veřejných shromážděních, která svolával, před prostými
lidmi obhajoval své činy a obviňoval společnost a policisty, že jej k
životu psance donutili svým nekorektním jednáním. Když ještě po
vykradení jedné z bank místním obyvatelům rozdal jejich dlužní úpisy
uschované v bankovním trezoru, nic nebránilo tomu, aby unikal
spravedlnosti všemi uctíván a milován, coby spravedlivý ochránce chudých
a utlačovaných.
O tom, jak naložil s hotovostí ukořistěnou v bance, a
hlavně o četných nevinných obětech i chladnokrevně zavražděných
pronásledovatelích, kteří se mu při jeho loupeživých výpravách občas
připletli do cesty, se nikdy už moc nemluvilo...
zpět...
|