Povídání osmé

Dřevorubcem proti své vůli aneb Není dřevo jako dřevo...

zpět...

      Včera jsme byli s Ivanem ve městě, nakoupili nejnutnější zásoby, zastavili se na poště a v bance. Zase jsme se něco zajímavého dozvěděli. Na místní malé poště, která stála osamoceně u hlavní silnice a velikostí připomínala spíš chaloupku baby Jagy, jsme se seznámili s paní poštmistrovou jménem Anne. Byla to příjemná, srdečná korpulentní dáma, stejně jako většina Australanek, které jsme měli tu čest poznat. Bydlela přímo v domku pošty a byla zároveň jejím jediným zaměstnancem. Protože neměla zrovna nic na práci, dali jsme se do řeči.
      Po tradičním úvodním seznamovacím ceremoniálu nás Anne pozvala dovnitř na šálek čaje. Odmítnout se nedalo a zároveň jsme byli zvědaví, jak to na takové pravé australské poště může vypadat. Zvenku připomínala klasickou českou vesnickou poštu, kde je tento úřad otevřen dvě hodiny odpoledne, a to ještě pouze v úterý a ve čtvrtek. Uvnitř nás ale uvítala malá útulná místnůstka, které vévodil obvyklý pultík pro zákazníky a hned za ním počítač. Zdání českého venkova rázem zmizelo. S přihlédnutím k velikosti a „důležitosti“ pošty a s ohledem na techniku používanou v té době našimi úřady, disponovala Anne slušnou počítačovou sestavou, včetně špičkové vypalovací mechaniky, tiskárny a modemu na připojení k internetu. Hned nám bylo jasné, proč na zdejší poštu stačí jeden zaměstnanec.
      Po čaji nám Anne ukazuje, k čemu počítač využívá, a my jsme zvědaví, cože to ta její mašinka a poštovní programy v dalekém buši všechno umí.
      „Napiš sem, jak se jmenuješ!“ pobízí Anne Sáru, se kterou si hned padly do oka. „Ukáže ti to, kolik lidí se stejným jménem žije v Austrálii a kde bydlí. Můžeš je pak třeba navštívit!“
      A tak jsme zjistili, že tu Sára má šest vzdálených příbuzných, s úplně stejným příjmením. Ale bylo to trochu z ruky, samé Sydney a Melbourne. Já jsem dopadl hůř – bohužel nic. Byl jsem v širé Austrálii sám a sám...
      „Tak co, zrušej ti úřad, nebo ne?“ ptá se Ivan Anne.
      „Zatím asi ne, ale už o tom jednaj dlouho. Pošta má malej obrat služeb, protože je tady v okolí jenom pár lidí, kteří sem choděj. Domluvili jsme se s místníma, že napíšeme petici za zachování mojí pošty, ale nevím, jak to dopadne,“ povídá Anne ustaraně.
      „Tak my se za tebe taky přimluvíme, když bydlíme teď tady u Ivana, můžem to taky podepsat!“ zavtipkovala Sára napůl česky, napůl anglicky, takže jsme se smáli všichni dohromady.
      „No co, hlavně že mi Anne rozumí, žádnej učenej z nebe nespad!“ ohradila se hned Sára a dál už si povídala jenom s Anne.
Když jsme se loučili, zaregistroval jsem, že Anne chválí Sáru za to, že se nebojí mluvit anglicky, a zbytku už jsem bohužel nerozuměl.
      „Co ještě říkala?“ vyzvídám v autě při cestě do města.
      „Že prej jestli se chceme naučit jazyk, tak se nemáme bát a máme pořád jenom mluvit, že místní jsou na to zvyklí a snaží se každému člověku porozumět a pomoct. Ale taky jsem jí nerozuměla všechno. Jo, taky říkala, že jestli chceme, můžeme k ní chodit na lekce australské angličtiny!“ tlumočila mi Sára zbytek rozhovoru.
„Anne je dobrá!“ vmísil se nám Ivan do řeči. „Klidně k ní choďte, aspoň se něco naučíte, když budete po Austrálii jezdit sami!“
„Aha,“ přikývl jsem a vybavil si rozhovor s Ivanem, kdy ho Sára asi po týdnu našeho pobytu na farmě při večerním mariáši požádala, aby na nás mluvil už jenom anglicky, ať se také trochu zdokonalíme v konverzaci.

      Ivan tenkrát hned neodpověděl, protože měl dobrou kartu, ale po chvíli přemýšlení, jestli má hrát „sto červených“, nebo „durcha“, se smutkem v očích řekl:
      „Když já jsem tak rád, že s váma můžu mluvit česky!“
      To váhání ho tenkrát stálo plno sirek, protože na tu „stovku“ dostal „flek“ a hrál ji dost mizerně, ale tím byl rozhovor na toto téma u konce a náš další rozvoj jazykových schopností jakbysmet.
      Takže jsme nabídku od Anne docela uvítali a průběžně se snažili ji využít. Bohužel k tomu nikdy nedošlo, neboť život na farmě nenechával nikomu příliš volna na to, aby se podařilo skloubit několik pracovních záležitostí s naším jazykovým vzděláváním. Když už jsme náhodou vyjeli z farmy ven a vše vypadalo slibně, vždycky bylo potřeba ještě něco nakoupit a zařídit, odvézt odpadky na skládku, opravit po cestě prasklou hadici nebo zahnat nějakou krávu tam, kam patřila. Než jsme se k Anne dostali, byl už čas jen vyzvednout noviny, poštu a vrátit se zase zpátky.
Takže lekce se nekonaly a my se později při konverzacích s místními obyvateli vždy řádně zapotili...

Něco o lese aneb Když se řekne buš…

     Magické slovo buš! Nikde jinde tento název, volně přeložitelný jako keř nebo křoví, moc nepoužívají, a proto patří neodmyslitelně právě k Austrálii. Snad nejlépe vztah Australanů k tomuto slovu charakterizuje heslo:
     „Kdo nepoznal buš, nepoznal Austrálii!“
     Před příchodem nových osadníků pokrýval divoký buš pláně Austrálie. Z tohoto rozsáhlého území, které bylo od pradávna jen domovem zvěře a původních Austrálců, začaly svůj díl odkrajovat nově vznikající farmy, města, železnice a silnice. Farmáři stromy a keře vypálili a po odstranění pařezů se začala půda osívat a využívat k pěstování zemědělských plodin nebo jako pastvin pro dobytek. Výsledkem této bohulibé činnosti bylo, že se původní zvěř stáhla hlouběji do buše nebo byla postřílena. Podobný osud stihl také pradávné domorodé lovce, kteří byli pomocí slibů vládních úředníků a misionářů postupně obráceni na víru nových osadníků, či puškami, alkoholem a nakažlivými nemocemi vyhubeni...
     Přesto se však stále setkáváme s divokým porostem buše, jeho stromy, keři a skalami prakticky po celém území tohoto kontinentu. Snad proto, že není buš jako buš, v každé oblasti má jiný charakter a ne každé území se hodí pro hospodářské plány osadníků.
     Například les na Ivanově farmě vyrůstal zčásti na písku a zároveň skalnatém povrchu, ze kterého by žádný farmář zemědělskou půdu neudělal, ať by se snažil, jak by chtěl. Obvyklý porost lesnatého buše – eukalypty, se naopak odpradávna využívaly jako jakési vysoušeče bažin, neboť svými kořeny stahují vodu z širokého okolí. A tak díky těmto skutečnostem i velké rozloze Austrálie buš a eukalypty snad nikdy z povrchu Země nezmizí. Vymýcení lesa bylo prováděno rozličnými způsoby. Ohněm, nařezáním kmenů a kůry, po kterém strom uschnul, později motorovými pilami, těžkými buldozery a trhavinami, jimiž se odstraňovaly pařezy po poražených stromech. Tam, kde byla půda písčitá, vymysleli farmáři nový způsob likvidace lesa. Vyprávěl nám o něm Ivan, který po příchodu do Austrálie koupil s přáteli farmu ve státě Victoria a společně zde pracovali na rozšíření pastvin pro dobytek. Les pokáceli, dřevo ze stromů zpracovali na sloupky a kůly do plotů, ale pařezy po kmenech stromů nechávali metr vysoké. Pak použili dvou souběžně jedoucích výkonných traktorů nebo buldozerů, mezi nimiž byl natažen silný ocelový řetěz. Pomocí něho pařezy vyvrátili, nahrnuli na okraj upravovaného prostoru a tam buď spálili nebo ponechali jejich osudu…
     Překvapilo nás, že i na „naší“ farmě ležící v hlubokém lese, dá-li se to tak o buši říci, jsme viděli velice staré a nezvykle vysoké pahýly stromů. Ptali jsme se Ivana, zdali je to proto, že se počítá někdy v budoucnu s vymýcením stromů a kořenů. Odpověděl, že nikoliv, neboť půda se pro zemědělství nehodí. V tomto případě je to proto, vysvětloval, že těží-li se tam později dřevo a dělají se k němu cesty na svážení, metrový pahýl se nedá přehlédnout, radlice ho nezahrne hlínou, takže je pořád vidět a dá se snadněji kdykoliv vyvrátit. Krátký pařez naopak představuje nebezpečí pro pneumatiky traktorů i pro jízdu samotnou a jeho pozdější likvidace je těžší.

     Moudrost této myšlenky jsme zažili na vlastní kůži, když jsme jednou při jízdě naším Zetorem, s radlicí spuštěnou pár decimetrů nad terénem, takový krátký, zahrnutý, zapomenutý a bůhvíproč nakrátko zařízlý pařez naplno trefili rohem radlice. Traktor to otočilo o devadesát stupňů, postavil se na přední kola, Sára vyletěla z místa pro spolujezdce do křoví před traktor, zatímco já jsem to díky tomu, že jsem se držel volantu, přežil ve zdraví.
Sára na tom byla s naraženými žebry trochu hůř, ale nakonec jsme byli rádi, že to dopadlo alespoň takhle. Zato traktor to odnesl prasklým okem radlice, které se muselo svařit v zámečnické dílně ve městě. Od té doby jsme si dávali pozor, zdali na nás v buši ještě někde podobný zrádný pahýl nečíhá...

zpět...