Povídání sedmé

Pod kopyty stád aneb Já jsem kovboj, kdo je víc...

zpět...

      Několik dní po návratu z našeho prvního vandru Ivan u snídaně zčistajasna povídá:
      „Dneska musíme zahnat krávy ze severního padocku dolů k potoku. Už tam nemaj co žrát, musím počkat, až trochu zaprší a naroste tráva. Bejky zaženem do yardu, postříkáme je ochranným roztokem a dáme jim injekci. Pak je zase zaženem zpátky!“
      „A jak se takový stádo nahání, když nemáme koně ani lasa? To jde samo nebo jak?“ vyzvídáme podrobnosti, neboť štěstí podle našeho hesla přeje připraveným.
      „To je jednoduchý. Sára bude se mnou a se psy nahánět stádo pěšky, ty si na ně vezmeš jutku a voni už půjdou sami. Kdyby bylo něco potřeba, tak na vás zakřičím!“
      „Hm,“ povídá Sára zamyšleně a hodí po mně okem, jako že to bude zase pěkně vypečená „ivanovina“, jak teď mezi sebou říkáme tomu, kdy Ivan něco vymyslí, skoro nic nám o tom neřekne, pak po nás něco chce a my vlastně nevíme co.
      „A jak jsi to říkal s těma bejkama? Zahnat do yardu? Co je to ten yard?“ vyptávám se dál.
      Dozvíme se, že je to ta zpustlá ohrada z klád, na které jsme posedávali už první den po příjezdu. Je vybavená uličkou s dvojitými vraty, takže se mezi vrata dá uvěznit kráva nebo býk tak, že se nemůže ani pohnout.
      „To jinak nejde, moc tě k sobě nepustěj. Takhle si je tam pěkně naženeš, necháš je napochodovat do uličky a zavřeš za nima vrátka. Ulička je tak těsná, že nemůžou tam ani zpátky. Tam si s nima děláš, co chceš. Ani se nemusíš bát, že tě při tom zadupou do země. Pak je buď pustíš ven těma prvníma vratama, nebo je dovedeš uličkou až k těm druhým vratům, který slouží jako rampa k nakládání na truck, když se převáží k prodeji,“ vysvětluje Ivan.
      „A čím je to budeš vlastně kropit?“
      „Přípravkem proti parazitům, co jim lezou do kůže. Chci ty bejky vzít na „show“, což je taková předváděcí výstava. Musí dobře vypadat, mít dobrou váhu, vyleštěný rohy, lesklou kůži, zkrátka bejt v dobrý kondici, jak se tady říká. Proto je budem chvíli přikrmovat melasou, rozemletým zrním a v injekci dostanou vitamíny, pašáci! Aby chovný zvířata dobře vypadaly a dostaly se za ně slušný peníze, musíš se o ně starat jinak než o ty ostatní, který se chovaj jen na maso! Na show chodí kupci výstavních kusů nebo zájemci o připuštění,“ dokončil Ivan svou řeč, která byla naprosto vyčerpávající a pro nás, lidi z města, navíc samozřejmě velice zajímavá!
      Teď jsme snad věděli všechno a počáteční obavy byly rázem hozeny za hlavu. Konečně mělo dojít k tomu hlavnímu, k pořádné kovbojské práci, na niž jsme se od začátku tolik těšili!

      V hlavě se nám míhaly obrazy z westernů a knížek Boba Hurikána, kde urostlí a větry ošlehaní muži širokých ramen a štíhlých boků s kolty u pasu a lasy v rukách ženou stáda z El Pasa do Mexika zmítaného revolucí, popřípadě jim ještě ve volných chvílích vypalují cejchy, aby se po cestě moc nenudili. Při tom, jen tak mimochodem, zastřelí pár padouchů, co jim chtějí kvůli výkupnému unést dceru jejich rančera, která společně s drsnými honáky neohroženě sdílí všechny útrapy a na niž si všichni oddaně myslí.
      Když těm lumpům naši hrdinové překazí jejich bídné plány, brousí si zloduši zuby aspoň na nějakou tu krávu ze stáda. Ale honáci jsou bdělí a jejich kolty neomylné. Všichni proradní lotři proto zůstanou bradou vzhůru, stádo se prodá za slušnou hromadu „nuggetů“, dcera majitele se drží u potoka s nejstatečnějším kovbojem za ručku, padouchy zákeřně postřelený tatík jim sváže ruce a dává požehnání, všichni jsou spokojení, diváci slzí a opona padá. Whupííí!!!

      Ale ouha! Ve skutečnosti to fungovalo trochu méně romanticky! Před odjezdem jsme v rodné vlasti chodili jezdit na koních, abychom mezi Australany nebyli za křupany, ale tady nám to stejně nebylo moc platné. Nejbližší koně totiž vlastnil Ivanův chorvatský kamarád řečený Lů, který měl farmu dvacet kilometrů daleko. Blíž se tu koně nevyskytovali, což byla pro zdokonalení našich jezdeckých dovedností a kovbojskou práci vada dosti podstatná…

Vzpomněl jsem si na naše jezdecké začátky, kdy byla mým oblíbeným koněm stará a moudrá klisna jménem Jiskra. Měl jsem ji rád proto, že pamatovala Jana Žižku ještě jako svobodníka, Šemíka jako hříbě a podle toho se i chovala.
A protože už dávno ztratila bujnost mládí a bylo jí už asi všechno jedno, šla si tím svým pomalým krokem a na povely patou a koleny k zrychlení či změně směru víceméně nereagovala. Ta dobrá duše se snad uměla pohybovat jenom krokem. Apaticky si vykračovala zásadně pouze v kruhu doprava a pojmy klus a cval jí zjevně nic neříkaly. Ale jezdce-začátečníka aspoň nevyhazovala ze sedla, nekopala, zákeřně nekousala do nohou a ramen, jak to někteří proradní koně dělají, a na rozdíl od divokého mustanga nevymýšlela neočekávané pohyby do stran. Svého času jsme byli věru dokonale sehraný pár! Když mi ale později v jízdárně podstrčili koně mladšího a přirozeně bujnějšího, zjistil jsem tu smutnou věc, že ze mě žokej ani kovboj asi nikdy nebude. Z koně jsem sice nikdy nespadl, do sedla se umím vyhoupnout jako indiánský bojovník na válečné stezce, zato rytmické vysedávání ze sedla není právě mojí oblíbenou disciplínou.
A protože i Sára tehdy při výuce zjistila, že se cítí lépe a jistěji na háčku v kánoi a s báglem na zádech v lese než na koňském hřbetě, bylo možná lepší, že Ivan žádného mustanga nevlastnil...

Něco z historie aneb Kráva, ovce a ti druzí…

     Byl by hřích nevyužít nádherných rovin a pastvin, jichž si navíc můžeš koupit tolik, kolik chceš! To si určitě řeklo několik z prvních osadníků nového kontinentu, kteří si ze svých rodných zemí s sebou přivezli nejen lásku k půdě, ale zároveň i vědomosti, co s ní dělat.
     Říká se, že každý Australan je buď potomkem zlatokopů, farmářů nebo trestanců, vojáků, dozorců a námořníků. Ten, kdo do Austrálie přijel a zůstal tady, musel být svým způsobem dobrodruh. Kopat zlato zkoušeli bezmála všichni a pěstování zemědělských plodin a chov dobytka byl naopak nutností pro přežití. Zemědělcem se ale málokdo stává. Tím se člověk musí narodit. Je zřejmé, s jakou vervou a radostí se do obdělávání zdejší půdy museli pustit ti, kteří okopávali neúrodnou kamenitou zem na políčkách Anglie, Skotska, Irska, Walesu a ostatních zemí jako chudí sedláci, nebo dokonce bezzemci! To samé platilo o novodobých farmářích, kteří chtěli v místních příznivých podmínkách chovat krávy a ovce. Anglická vláda navíc umožnila oběma těmto skupinám zdarma získat nebo levně koupit pozemky i pracovní sílu, zapůjčovanou ze zdejších trestaneckých kolonií…
     Tak došlo k tomu, že se Austrálie postupně stala významným pěstitelem obilí, cukrové třtiny a jiných zemědělských plodin a zároveň ohromnou továrnou na výrobu hovězího masa a ovčí vlny. Ve zdejší původní divoké přírodě se samozřejmě krávy ani ovce nevyskytovaly, takže ti, kdo sem přivezli první zvířata budoucích ohromných stád, byli vlastně průkopníky místních chovů. Jsou stejně jako první námořní objevitelé, guvernéři, cestovatelé, letci, úspěšní zlatokopové i slavní lupiči nesmazatelně zapsáni do zlaté knihy historie osídlení.
     Platí to hlavně o zakladateli zdejšího legendárního chovu ovcí, skotském důstojníkovi Johnu Macarthurovi. Ze své země si přivezl nápad a chuť pokusit se chovat ovce i tady, v ideálních podmínkách první kolonie nazvané „Nový Jižní Wales“. Ovce, dovezené sem z Anglie na konci 18. století, nebyly pro zdejší chov vhodné a špatně snášely přechod ze studených anglických ostrovů do místního horkého klimatu. Vytrvalý Skot však přemýšlel dál a postupně vyzkoušel různé druhy ovcí z těch anglických kolonií, které se svým prostředím nejvíce přibližovaly tomu australskému. Po mnoha pokusech získal několikatisícové stádo druhu „merino“, které původně pocházelo ze Španělska. Když mu vláda přidělila vhodné pastviny nedaleko dnešního Sydney, nic nebránilo rozvoji chovu ovcí v Austrálii, jež se postupně stala významným světovým producentem vlny.
     Na to, že pan John Macarthur údajně se svými spoluobčany a obchodními partnery nejednal právě slušně a korektně, se rychle zapomnělo.

zpět...