Povídání šesté

Náš první výlet aneb Cesty za poznáním...

zpět...

      Jednou z našich zdejších oblíbených večerních činností je karetní hra zvaná mariáš. Po určitém úsilí se nám s Ivanem podařilo naučit Sáru tuto mírně hazardní hru, kterou Ivan ani po letech odloučení od domova nezapomněl hrát. Za pár dnů už Sára nedělá chyby při rozdávání, vesele „flekuje“, jen občas se jí povede nějaký ten „renonc“, který jí velkomyslně odpouštíme, a tak nám při kartách dlouhé večery pěkně utíkají. Protože místní měna není pro „desetníkový“ mariáš moc vhodná, hrajeme o sirky, kterých je v kuchyni dost a dost.
      „Volal Filip, že viděl ve městě ve výprodeji levnej stan,“ oznamuje Ivan mezi mícháním karet. „Jestli se chcete někam podívat, měli byste jet co nejdřív, dokud je ještě pěkný počasí! Ten stan stál prej necelejch sto dolarů, to by šlo, ne? Zejtra si sem přijede pro traktor, tak vám přiveze ukázat nějaký prospekty!“
      „Taky už jsme si říkali, že jestli pro nás nemáš teď nic důležitýho na práci, mohli bysme se zajet podívat na pár dnů k moři,“ rychle přizvukujeme, aby si to náš hostitel nerozmyslel, a hned se dohadujeme, co si vezmeme s sebou na cestu.
      Spacáky i stan jsme samozřejmě úmyslně nechali doma, protože jsme potřebovali dopravit k protinožcům jiné, důležitější součásti své výstroje a Ivan nám na dotaz ohledně cestovního vybavení stejně napsal, že je lepší koupit vše potřebné až tady, neb je to u nich přece levnější a určitě lepší než u nás!
      „Tady se spí jenom v kempech pro přívěsy a stany, říká se jim karavanparky, který najdete u každýho města ve vnitrozemí i na pobřeží. Takže na nějaký vaše oblíbený spaní pod širákem zapomeňte!“ poučuje nás Ivan, z vyprávění již obeznámený s tím, jak dnes nocuje vodák a tramp našeho ražení v Čechách.
      „Dám vám s sebou mapy, tam najdete všechny národní parky, označené zkratkou N. P., který můžete projet a kde můžete vidět něco zajímavýho. Teď už budou kempy docela prázdný, je po sezóně, a tak za ubytování zaplatíte jenom pár dolarů. Stan si koupíte tady a spacáky nepotřebujete, vezmete si moje nafukovací matrace a nějakou deku!“
      „Ty máš ještě nějakou deku navíc?“ ptala se hned Sára překvapeně. „Když mi tuhle při kartách byla zima a sháněla jsem se po přikrývce, říkals, že už tu nic slušnýho nemáš?!“
      „Vždyť jo,“ souhlasil Ivan. „Já taky myslím tu silnou prošívanou deku, co máš v posteli!“ vyrazil nám, českým trampům, dech. „Pak jen vypereme povlečení a je to!“ dodal bezelstně.
      „To mám spát ve stanu na matraci a pod duchnou v bleděmodrým povlečení s kytičkama?“ zoufala si Sára. „Nikdy! Připadali bysme si jako pěkný mastňáci! To budu radši doma!“
      Ale vidina života na farmě bez cestování po pobřeží ji rychle přinutila změnit názor. Rozhodli jsme se, že to tedy pro tentokrát nějak překousneme a příště se uvidí. Večer jsme se ještě v televizi podívali na zdaleka nejsledovanější pořad, kterým je předpověď počasí na týden dopředu. Pak jsme probrali s Ivanem podrobnosti naší cesty, a protože má být celé příští období pěkně, těšíme se na rychlý odjezd i větší teplo, které by nás mělo při pobřeží očekávat.
      Ráno po snídani přijel Filip a společně s Ivanem pro nás z prodejního letáku vybíráme stan, který by se nám zamlouval. Všechny vypadají podobně jako u nás. Vybíráme slušný stan pro dva za necelých devadesát dolarů a Filip slibuje, že nám ho ještě večer přiveze, až se bude vracet z města, abychom si ho mohli zkušebně postavit na trávníku před domem. Doufáme, že správně pochopil Sářinu připomínku „ať je aspoň ten stan zelenej!“.
      Celý zbytek dne strávíme přípravami na cestu. Hlavní péči věnujeme „Fordíkovi“, jak jsme nazvali Ivanův vůz, který nás dopravil na farmu po našem příletu do Austrálie. Pěkně jsme ho umyli, vyluxovali a tím ho zbavili silné vrstvy červeného prachu, proniknuvšího do jeho interiéru na zdejších štěrkových cestách, zvaných „gravel road“. Také jsme vyčistili léta nepoužívanou cestovní lednici, spravili zámky u dveří a kufru, dali dohromady nejnutnější nářadí, žárovky, doplnili vodu v chladiči a načerpali si levný benzín ze sudu v kůlně.
      Protože si Ivan nepamatoval, jak dlouho už je v autě používán motorový olej a filtr, raději jsme je pro jistotu před dlouhou cestou vyměnili. Oleje bylo dost a náhradní filtr měl Ivan už nějaký čas v garáži. Jen prostě nějak nebyl čas na výměnu…

Něco z historie aneb Jak se tady vlastně cestuje…

     Každé malé dítě ví, že Austrálie patří mezi země, kde auta na silnici jezdí na opačné straně než u nás, čili vlevo. Tomu logicky odpovídá i opačné umístění volantu a odlišné dopravní předpisy. Vzhledem k historii této kolonie tomu snad ani nemohlo být jinak. Všechny zákony, tedy i ten silniční, vycházely z legislativy rodné Anglie. Chce to jen trochu zvyku, naučit se jezdit v levém pruhu, předjíždět po nezvyklé straně a řadit levou rukou. My jsme si na řazení nemuseli zvykat. Většina zdejších automobilů, včetně Ivanova nákladního trucku, totiž používá automatickou převodovku, se kterou se člověk velice rychle spřátelí. Je to jednodušší, levá noha si odpočine od věčného mačkání spojky a ruka od řadicí páky.
     Největší problémy nám zpočátku dělalo jen to, zařadit se za křižovatkou po odbočování vlevo či vpravo do správného pruhu a projíždět zmíněné kruhové objezdy, které kromě klasického obvodového pruhu poskytovaly ještě možnost jízdy po odbočkách uvnitř objezdu.
     Také jsme si dávali pozor vždy, když nás v protisměru míjely trucky s několika návěsy, kterým se zde říká „road train“, silniční vlak. S naším vozem vždy zamávala vzduchová vlna, kterou při své slušné rychlosti a velikosti tyto kolosy tlačí před sebou. Řidič s tím musí počítat obzvlášť na dlouhých, rovných, ale docela úzkých silnicích ve vnitrozemí.
     Australští řidiči jsou ale těmi snad nejohleduplnějšími lidmi za volantem na světě! Když jsem měl možnost jezdit hned po sametové revoluci po silnicích, pro nás tehdy ještě „západního“, Německa, dával jsem v duchu chování německých motoristů za vzor všem těm troubícím a na čelo si ukazujícím nevychovaným českým řidičům. Ti byli lepší snad jen ve srovnání s bláznivými Italy a Chorvaty, předjíždějícími v nepřehledných zatáčkách pobřežních serpentin, a řidiči v ruské metropoli Moskvě, kde byla přednost v jízdě určována pouze mírou bezohlednosti a silnějším klaksonem.
     Austrálie je prostě pro slušné řidiče ráj na zemi! Také chování policistů k řidičům je ukázkou toho, jak by vztah strážců zákona veřejnosti měl vypadat. Využívali jsme jejich služby vždy, když jsme se potřebovali zeptat na cestu, a kromě případu, kdy nás jednou pozdě večer při cestě do karavanparku stavěla silniční hlídka, jsme nepotkali jediný radar a jedinou silniční kontrolu.

     Tehdy večer nás zastavila silniční patrola, k okénku našeho vozu přistoupil policista a na něco se velmi slušně ptal. Byli jsme oba připoutáni bezpečnostními pásy, povolenou rychlost jsme vzhledem ke spotřebě Fordíka ze zásady nikdy nepřekračovali, takže jsme klidně čekali, co po nás bude chtít. Bohužel jsem otázce strážce pořádku nerozuměl a požádal ho svojí lámanou angličtinou, ať hovoří velice, velice pomalu. Ukazoval jsem mu cestovní pas, mezinárodní řidičský průkaz a Ivanovy dokumenty od vozu, ale on jen mával rukama, že to není ono a stále se mě na něco ptal. Nakonec to vzdal, strčil do okénka jakýsi předmět a ukazoval mi, že do něj mám foukat. Teď mi bylo jasné, co mám dělat! Po dechové zkoušce nám s úsměvem popřál šťastnou cestu a ještě vysvětlil, kudy se dostaneme k cíli. Když jsme se o tom po návratu na farmu bavili s Ivanem a líčili mu své dorozumívací trable, bylo mu to hned jasné.
     „On se tě jenom ptal, jestli jsi před cestou nepil alkohol. Kdybys mu řekl, že ne, ani bys nemusel foukat. Tady se to tak dělá. Nikdo tě nesmí k ničemu nutit, to je ta naše demokracie!“
Nevím, zda Ivanovo vysvětlení bylo pravdivé, ale průběh debaty s místním policejním příslušníkem tomu docela odpovídal…

zpět...