Povídání šesté
Náš první výlet aneb Cesty za poznáním...
zpět...
Jednou z našich zdejších oblíbených večerních činností je karetní hra zvaná
mariáš. Po určitém úsilí se nám s Ivanem podařilo naučit Sáru tuto mírně
hazardní hru, kterou Ivan ani po letech odloučení od domova nezapomněl hrát.
Za pár dnů už Sára nedělá chyby při rozdávání, vesele „flekuje“, jen občas
se jí povede nějaký ten „renonc“, který jí velkomyslně odpouštíme, a tak nám
při kartách dlouhé večery pěkně utíkají. Protože místní měna není pro „desetníkový“
mariáš moc vhodná, hrajeme o sirky, kterých je v kuchyni dost a dost.
„Volal Filip, že viděl ve městě ve výprodeji
levnej stan,“ oznamuje Ivan mezi mícháním karet. „Jestli se chcete někam
podívat, měli byste jet co nejdřív, dokud je ještě pěkný počasí! Ten stan
stál prej necelejch sto dolarů, to by šlo, ne? Zejtra si sem přijede pro
traktor, tak vám přiveze ukázat nějaký prospekty!“
„Taky už jsme si říkali, že jestli pro nás nemáš
teď nic důležitýho na práci, mohli bysme se zajet podívat na pár dnů k
moři,“ rychle přizvukujeme, aby si to náš hostitel nerozmyslel, a hned se
dohadujeme, co si vezmeme s sebou na cestu.
Spacáky i stan jsme samozřejmě úmyslně nechali
doma, protože jsme potřebovali dopravit k protinožcům jiné, důležitější
součásti své výstroje a Ivan nám na dotaz ohledně cestovního vybavení stejně
napsal, že je lepší koupit vše potřebné až tady, neb je to u nich přece
levnější a určitě lepší než u nás!
„Tady se spí jenom v kempech pro přívěsy a stany,
říká se jim karavanparky, který najdete u každýho města ve vnitrozemí i na
pobřeží. Takže na nějaký vaše oblíbený spaní pod širákem zapomeňte!“ poučuje
nás Ivan, z vyprávění již obeznámený s tím, jak dnes nocuje vodák a tramp
našeho ražení v Čechách.
„Dám vám s sebou mapy, tam najdete všechny
národní parky, označené zkratkou N. P., který můžete projet a kde můžete
vidět něco zajímavýho. Teď už budou kempy docela prázdný, je po sezóně, a
tak za ubytování zaplatíte jenom pár dolarů. Stan si koupíte tady a spacáky
nepotřebujete, vezmete si moje nafukovací matrace a nějakou deku!“
„Ty máš ještě nějakou deku navíc?“ ptala se hned
Sára překvapeně. „Když mi tuhle při kartách byla zima a sháněla jsem se po
přikrývce, říkals, že už tu nic slušnýho nemáš?!“
„Vždyť jo,“ souhlasil Ivan. „Já taky myslím tu
silnou prošívanou deku, co máš v posteli!“ vyrazil nám, českým trampům,
dech. „Pak jen vypereme povlečení a je to!“ dodal bezelstně.
„To mám spát ve stanu na matraci a pod duchnou v
bleděmodrým povlečení s kytičkama?“ zoufala si Sára. „Nikdy! Připadali bysme
si jako pěkný mastňáci! To budu radši doma!“
Ale vidina života na farmě bez cestování po
pobřeží ji rychle přinutila změnit názor. Rozhodli jsme se, že to tedy pro
tentokrát nějak překousneme a příště se uvidí. Večer jsme se ještě v
televizi podívali na zdaleka nejsledovanější pořad, kterým je předpověď
počasí na týden dopředu. Pak jsme probrali s Ivanem podrobnosti naší cesty,
a protože má být celé příští období pěkně, těšíme se na rychlý odjezd i
větší teplo, které by nás mělo při pobřeží očekávat.
Ráno po snídani přijel Filip a společně s Ivanem
pro nás z prodejního letáku vybíráme stan, který by se nám zamlouval.
Všechny vypadají podobně jako u nás. Vybíráme slušný stan pro dva za
necelých devadesát dolarů a Filip slibuje, že nám ho ještě večer přiveze, až
se bude vracet z města, abychom si ho mohli zkušebně postavit na trávníku
před domem. Doufáme, že správně pochopil Sářinu připomínku „ať je aspoň ten
stan zelenej!“.
Celý zbytek dne strávíme přípravami na cestu.
Hlavní péči věnujeme „Fordíkovi“, jak jsme nazvali Ivanův vůz, který nás
dopravil na farmu po našem příletu do Austrálie. Pěkně jsme ho umyli,
vyluxovali a tím ho zbavili silné vrstvy červeného prachu, proniknuvšího do
jeho interiéru na zdejších štěrkových cestách, zvaných „gravel road“. Také
jsme vyčistili léta nepoužívanou cestovní lednici, spravili zámky u dveří a
kufru, dali dohromady nejnutnější nářadí, žárovky, doplnili vodu v chladiči
a načerpali si levný benzín ze sudu v kůlně.
Protože si Ivan nepamatoval, jak dlouho už je v
autě používán motorový olej a filtr, raději jsme je pro jistotu před dlouhou
cestou vyměnili. Oleje bylo dost a náhradní filtr měl Ivan už nějaký čas v
garáži. Jen prostě nějak nebyl čas na výměnu…
Něco z historie aneb Jak se tady vlastně cestuje…
Každé malé dítě ví, že Austrálie patří mezi země, kde auta na silnici
jezdí na opačné straně než u nás, čili vlevo. Tomu logicky odpovídá i
opačné umístění volantu a odlišné dopravní předpisy. Vzhledem k historii
této kolonie tomu snad ani nemohlo být jinak. Všechny zákony, tedy i ten
silniční, vycházely z legislativy rodné Anglie. Chce to jen trochu
zvyku, naučit se jezdit v levém pruhu, předjíždět po nezvyklé straně a
řadit levou rukou. My jsme si na řazení nemuseli zvykat. Většina
zdejších automobilů, včetně Ivanova nákladního trucku, totiž používá
automatickou převodovku, se kterou se člověk velice rychle spřátelí. Je
to jednodušší, levá noha si odpočine od věčného mačkání spojky a ruka od
řadicí páky.
Největší problémy nám zpočátku dělalo jen to, zařadit
se za křižovatkou po odbočování vlevo či vpravo do správného pruhu a
projíždět zmíněné kruhové objezdy, které kromě klasického obvodového
pruhu poskytovaly ještě možnost jízdy po odbočkách uvnitř objezdu.
Také jsme si dávali pozor vždy, když nás v protisměru
míjely trucky s několika návěsy, kterým se zde říká „road train“,
silniční vlak. S naším vozem vždy zamávala vzduchová vlna, kterou při
své slušné rychlosti a velikosti tyto kolosy tlačí před sebou. Řidič s
tím musí počítat obzvlášť na dlouhých, rovných, ale docela úzkých
silnicích ve vnitrozemí.
Australští řidiči jsou ale těmi snad nejohleduplnějšími
lidmi za volantem na světě! Když jsem měl možnost jezdit hned po
sametové revoluci po silnicích, pro nás tehdy ještě „západního“,
Německa, dával jsem v duchu chování německých motoristů za vzor všem těm
troubícím a na čelo si ukazujícím nevychovaným českým řidičům. Ti byli
lepší snad jen ve srovnání s bláznivými Italy a Chorvaty,
předjíždějícími v nepřehledných zatáčkách pobřežních serpentin, a řidiči
v ruské metropoli Moskvě, kde byla přednost v jízdě určována pouze mírou
bezohlednosti a silnějším klaksonem.
Austrálie je prostě pro slušné řidiče ráj na zemi! Také
chování policistů k řidičům je ukázkou toho, jak by vztah strážců zákona
veřejnosti měl vypadat. Využívali jsme jejich služby vždy, když jsme se
potřebovali zeptat na cestu, a kromě případu, kdy nás jednou pozdě večer
při cestě do karavanparku stavěla silniční hlídka, jsme nepotkali jediný
radar a jedinou silniční kontrolu.
Tehdy večer nás zastavila silniční patrola, k okénku
našeho vozu přistoupil policista a na něco se velmi slušně ptal. Byli
jsme oba připoutáni bezpečnostními pásy, povolenou rychlost jsme
vzhledem ke spotřebě Fordíka ze zásady nikdy nepřekračovali, takže jsme
klidně čekali, co po nás bude chtít. Bohužel jsem otázce strážce pořádku
nerozuměl a požádal ho svojí lámanou angličtinou, ať hovoří velice,
velice pomalu. Ukazoval jsem mu cestovní pas, mezinárodní řidičský
průkaz a Ivanovy dokumenty od vozu, ale on jen mával rukama, že to není
ono a stále se mě na něco ptal. Nakonec to vzdal, strčil do okénka
jakýsi předmět a ukazoval mi, že do něj mám foukat. Teď mi bylo jasné,
co mám dělat! Po dechové zkoušce nám s úsměvem popřál šťastnou cestu a
ještě vysvětlil, kudy se dostaneme k cíli. Když jsme se o tom po návratu
na farmu bavili s Ivanem a líčili mu své dorozumívací trable, bylo mu to
hned jasné.
„On se tě jenom ptal, jestli jsi před cestou nepil
alkohol. Kdybys mu řekl, že ne, ani bys nemusel foukat. Tady se to tak
dělá. Nikdo tě nesmí k ničemu nutit, to je ta naše demokracie!“
Nevím, zda Ivanovo vysvětlení bylo pravdivé, ale průběh debaty s místním
policejním příslušníkem tomu docela odpovídal…
zpět...
|