Povídání páté

Voda nad zlato aneb Jak to tady funguje...

zpět...

      Teprve před chvílí jsem zavřel oči, a už mě někdo tahá z pelíšku pod duchnou. Ivan vedle v obýváku vykřikuje, že prospíme den a ať koukáme vyskočit z peřin. Mžouráme, brbláme, ale rychle na sebe hodíme nějaký ten hadřík a spěcháme za ním. To jeho volání není asi jen tak! Za těch pár dní, co jsme tady, Ivan přece ví, jak rádi spíme! Navíc pořád říká, ať nikam nespěcháme, vždyť máme dovolenou a tady je na všechno času dost! Tomuto místnímu stylu, kdy je na všechno času dost, říkáme jednoduše a zkrátka „maňána“. Znamená to, že zítra je taky den, a když se to neudělá zítra, tak se nic nestane!
      „Co se děje? Vždyť je teprve vosum!“ povídám rozespale. Sára mlčí a pomalu dokončuje oblékání. Vyskočila sice první, ale ještě spí vestoje.
      „No jo, máme práci, někde praskla voda!“ omlouvá Ivan drastické probuzení. A hned dodává: „Vezmem nářadí, musíme to rychle najít a spravit, jinak nemaj krávy v zadním padocku co pít. Za chvíli bude zase pořádnej hic a v tom se špatně pracuje!“
      „Jak jsi na to přišel, že praskla voda, když jsi byl celou dobu doma a nevytáhnul paty z baráku?“
      „To je jednoduchý. V ohradách jsou nádrže s plováky, propojené potrubím z hadic s čerpadlem. Když dobytek vypije vodu, plovák otevře přívod z hadic. A protože klesne v potrubí tlak, čerpadlo se automaticky nahodí, doplní vodu, a když je jí zase dost a plovák přívod zavře, samo se vypne. Když dojde někde k přerušení hadic, čerpadlo stále běží a nevypíná se.“
      „Takže musíš pořád poslouchat, jestli vrčí čerpadlo, jo?“
      „Jasně, ale na to si zvykneš! Hadice nejvíc praskají v zimě, když je ráno nejdřív okolo nuly a odpoledne zase přes dvacet stupňů. Nevydržej ten teplotní rozdíl!“
      „A co když seš někde pryč?“
      „Když jedu nadlouho, požádám souseda, aby se sem jednou denně zajel podívat. I kdyby čerpadlo běželo pořád, tak mu to nic neudělá, vody je tady dost, takže studna nebude nikdy prázdná. Prasklou hadici poznáš podle gejzíru nebo kaluže vody tam, kde nemá bejt, a opravíš ji. Voda se vsákne a nic se vlastně nestane!“
      „Jedem, všechno ostatní vám povím po cestě!“ vyhání nás Ivan do práce. „Nasnídáme se potom!“
      Nasedáme tedy hladoví jak vlci do „jutky“, což je zdejší název pro osobní auto s ložnou plochou vzadu, a jedeme hledat závadu. Jutka je zvláštní užitkové vozidlo. Dopředu se vejdou tři pasažéři, vzadu na korbě se vozí materiál, nářadí a hlavně psi.

      Tenhle pohled je pro australský farmářský venkov typický. Na místních silnicích, ulicích měst i na parkovišti na těchto malých náklaďáčcích vesele štěká jeden nebo více psů, které jejich páni berou všude s sebou. Lucky a Hafík nebyli výjimkou, a tak i teď bez povelu naskakují na korbu a těší se na nějaké to dobrodružství. Náš stroj má nejlepší roky dávno za sebou, ale dosud slouží. Je to japonský vůz s řazením pod volantem, zohýbanými plechy, dveřmi, co jdou zavřít jen s pomocí hrubé síly, výfukem přivázaným drátem a tunami všudypřítomného prachu na sedačkách a přístrojové desce. Páka ruční brzdy již dávno neslouží svému účelu a používá se jen jako držadlo pro spolujezdce, když sebou jutka divoce hází ve výmolech. Zkrátka provozní vozidlo se vším všudy! Vzadu na korbě je krabice s nářadím, klubko ostnatého drátu, kusy náhradních hadic, sekera, špičatá železná tyč neboli „pajzr“, motorová pila a spousta dalších, „potřebných“ věcí. Po tom všem vesele a nedočkavě pobíhají naše hafušky…
      „Kolik tady máš těch hadic, když je farma tak velká?“ ptám se, když se Ivan rozjede.
      „Přestal jsem to před lety počítat, pokládal jsem je postupně, jak jsem přikupoval dobytek. Je to moc drahý, kupovat tolik hadic najednou. Ale pěknejch pár kilometrů to bude, uvidíte! Dávat je všechny do země je problém, když je těch hadic tolik, je to moc práce. Krávy je taky občas rozdupají, protože je musíš dávat nejkratší cestou, to znamená přes pastviny, a ne okolo ohrad. Ale kdyby zase byly v zemi, špatně by se opravovaly, ne?“ přemítá Ivan.
      „Jak často je opravuješ, když takhle praskají?“ vyzvídá Sára a drží se jak klíště, aby nevyrazila při jízdě hlavou přední sklo. Cesta připomíná tankodrom a taky se po ní jezdí stejným způsobem, jaký nás učili na vojně – buď úplně krokem, aby kola kopírovala terén, nebo naopak rychle, aby auto nerovnosti přeletělo. Ivan používal druhou variantu, takže jsme se měli co držet.
      „Tak dvakrát třikrát tejdně!“ povídá náš řidič a hned ukazuje do dáli. „Támhle to je! Vidíte ten vodotrysk?!“ volá vítězoslavně…

Něco z historie aneb Voda, základ života…

     Každému, kdo slyší jména jako Sahara, Mexická a Nevadská poušť, Afrika a Austrálie, se zároveň v hlavě rozsvítí varovný signál – voda! Správnému cestovateli před očima defilují prachem a pískem pokryté kostry dobytka, koní, velbloudů a lidí, symbolizující útrapy zmizelých karavan a výprav nových osadníků nehostinnou pustinou, kde každá oáza, každý měch a krůpěj vody mají cenu zlata. Kdo četl slavnou mayovku o Llanu Estacadu, ví, o čem je řeč! Má-li tedy normální, vodou plýtvající a zhýčkaný Evropan v těchto oblastech nějaký čas pobývat, pátrá již dopředu po tom, co tady bude pít, v čem se mýt a čím sprchovat. To proto, aby zde bídně nezahynul stejně jako jeho předchůdci...
     V Austrálii se díky její obrovské rozloze a geografickému umístění nachází hory, deštné pralesy, savany, buš, skály i pouště. Na jihu leží na horách sníh a v severním Darwinu panují stálá tropická vedra. V nehostinných skalách a buši ve vnitrozemí přežila v minulosti jen zvířata, přizpůsobená extrémním podmínkám, a také lidé, původní praobyvatelé Austrálie, Aboriginálci.
     Jejich život závisel na dokonalé znalosti prostředí, ve kterém bylo rozhodující sehnat dostatek potravy a vody pro sebe a svůj kmen. Z pokolení na pokolení předávané zkušenosti jim umožňovaly nacházet vodu podle různých indicií i tam, kde by ji člověk naší moderní doby asi jen těžko hledal. Využívali přírodních zásobáren ve skalních prohlubních i dírách v zemi a vodu získávali také sběrem kapek rosy, sražených na listech keřů. Vodu nutnou pro přežití nahrazovali tekutinami, obsaženými v některých rostlinách, jež dobře znali a věděli, kde je hledat. Po nich to zkoušeli i noví osadníci. Hlavně ti, kteří se pohybovali v pustině daleko od civilizace a museli spoléhat sami na sebe – lovci, zlatokopové, hledači opálů a členové průzkumných výprav. Šlo jim to však o poznání hůře, ale byli i tací, kteří si znalosti Aboriginálců osvojili. Také jejich znalosti byly předávány z generace na generaci nových osadníků.
     Do současné nabídky australských televizních programů patří naučné pořady o tom, jak přežít v buši, zůstane-li tam člověk bez vody, potravy a bez nástrojů a technických prostředků. Teorie vypadá pěkně, ale v praxi? Hm, nevím, nevím...

zpět...