Povídání čtvrté

Farma v pustině aneb Ranní probuzení...

zpět...

      Pomalu otevírám oči. Jen stěží si uvědomuji, kde se to probouzím a jak jsem se tady ocitnul. Letadlo, letiště v Brisbane, Ivan, jeho přátelé a cesta na farmu. No jasně, jsem přece v Austrálii! Není to sen! Ležím v posteli pod oknem pokoje obloženého dřevem, v rohu spokojeně přede air condition a vedle mě tiše pochrupuje Sára. Zvenku proniká změť zvuků. Je to něco mezi vesnickým dvorkem na jaře, kde pípá, štěbetá a kokrhá drůbež všech druhů a velikostí, a ptačí voliérou v zoologické zahradě, právě když probíhá krmení. Pokud k tomu přidáte pár decibelů a brzkou ranní hodinu, máte tu hrůzu před sebou jako na dlani.

      Později jsme všechnu tu havěť, která nás přišla a přiletěla první den pozdravit, postupně dešifrovali. Největšími řvouny byli bílí papoušci kakadu úctyhodných rozměrů. Dosud jsem si myslel, že je to tichý, příjemný a krásný pták. Teď vím, že může být pohledný, jak chce, stačí, aby otevřel zobák, a spánek je v trapu. A to nemluvím o tom, že nad naší farmou snad měli ti neřádi přímou leteckou linku do buše, poletovali si v celých hejnech v počtu několika desítek členů sem a tam a řvali jak zběsilí.
      Mezery v náletech kakaduů vyplňovala hudební produkce papoušků červených, kteří sice byli o něco menší, zato se ale sdružovali ve větším počtu, takže se kakaduům v jejich hudební produkci hravě vyrovnali.
      Okolo domu poletovaly korely, barevné rosety, občas přelétl i osamělý jedinec druhu, který jsme ani neznali. Asi nějaký australský ptačí domorodec. Přidalo se i několik kokabur, což je taková místní sojka – „práskačka“, jež vyluzuje zvuky podobné lidskému smíchu.
      Na dvoře kdákaly slepice a perličky, kokrhali kohouti, hudrali krocani, do toho všeho rámusu štěkali ochránci farmy, pejskové Lucky a Hafík, a mňoukal rozmazlený a vypasený kocour Hugo, protože mu jeho páníček ještě nedal snídani. A aby toho nebylo málo, občas do toho zabučela nějaká ta kráva nebo býk. Vážně idyla!

      „Kikirikííííí!“ budím něžně a potichounku Sáru vodáckým budíčkem, aby se moc nepoplašila. Hned se probere, schopna okamžitě odrazit útok lidožroutů, lupičů nebo divé zvěře. Má oči jak pětikoruny, uši jak dva kornouty a stejně nechápavý výraz ve tváři, jaký jsem musel mít před chvílí i já.
      „Co, co, co to je, proboha?!“ ospale zasípá, posadí se a pozadu zase padne do peřin.
      „Co asi! Přišla se na nás podívat všechna místní zvířátka. Jsou na nás stejně zvědavá jako my na ně!“
      „To je od nich sice hezký, ale mohly nás aspoň nechat vyspat, potvory!“ hořekuje Sára nad přerušeným spánkem, který tak miluje a na každého jeho narušitele vrčí jak hladový šakal.
      „Kdyby zažili ten včerejšek, chrápou jak dogy ještě teď! Spal jsem, jako když mě do vody hodí!“ přizvukuji.
      „Taky jsem spala jak mimino,“ konstatuje Sára svojí oblíbenou větou fakt, že by v noci mohli střílet z kanónu, a stejně by ji to nevzbudilo. Vzápětí už se souká do kraťasů, aby se na původce toho venkovního kraválu podívala zblízka.
      „To asi dělá ten časovej posun. Proto nemůžou ti naši sportovci podávat vrcholový výkony, když sem letí až z Evropy a chce se jim spát jako nám!“ vracím se ještě k nepříliš vyvedenému ránu.
      „Ty ale nechaj ráno aspoň pořádně vyspat!“ lamentuje můj věrný parťák.
      Když už jsme tedy byli dočista probuzení tím ranním rámusem, vyrazili jsme rovnýma nohama ven, abychom si z Austrálie také něco užili. Přivítalo nás blankytné nebe bez mráčku, vyprahlá divočina, horký vzduch, bezvětří a australské slunce…

Něco z historie aneb Hadi, štíři, netopýři……

     Austrálie je skutečným rájem pro všechny, které zajímá flóra a fauna. Amatérským i profesionálním botanikům a zoologům na svém obrovském území skrývá tisíce a tisíce překvapení v podobě rozmanitých druhů rostlin a živočichů, které se nikde jinde na širém světě nevyskytují a v některých případech jsou opravdovými raritami.
     Stačí vzpomenout ty nejznámější. Klokana, vombata, ptakopyska, medvídka koalu, dinga, ježuru, bezmála tisícovku různých druhů ptáků, ale i několik stovek druhů eukalyptů, orchidejí a masožravých květin. Tím však není výčet toho, co zajímavého zde můžeme potkat, zdaleka ukončen. Mezi ty členy živočišně říše, kteří jsou „normálním“ člověkem oblíbeni méně, patří různá havěť, hadi, pavouci, žáby, brouci, červi, komáři, kobylky a různé další druhy hmyzu. A těch je tady požehnaně! Jedovatí hadi jsou na souši pro člověka vlastně jediným nebezpečím, které mu hrozí ze strany zvířat. Ve vodě tady sice číhá na svou kořist krokodýl, v moři podél severního pobřeží Queenslandu rejdí hojně se vyskytující smrtonosná medúza a výčet nebezpečných obyvatel Austrálie doplňuje velký bílý žralok-lidožrout, ale had je přece jen had. Žije jich tady nepřeberné množství různých druhů, délek a barev. Pro nás, obyčejné smrtelníky, kteří rozeznáme pouze českou zmiji od užovky, bylo poněkud deprimující, když jsme na svých toulkách po pobřeží viděli ve všech kempech veliké tabule a na nich vymalované spousty krásně barevných plazů. Majitelé kempů si na to zjevně potrpěli nebo jim to přikazoval zákon o podnikání, kdo ví! Tabule s popisy měli pěkně vyvěšené hned v přijímacích kancelářích. Zřejmě kvůli alibi majitelů, kdyby někdo šlápnul na nějakého toho nezodpovědného plaza právě v jejich kempu. Ale myslím, že se v tom množství hadů, kromě původních domorodců, nevyznali už ani sami Australané. Těch syčících potvor bylo prostě na lidské chápání moc!
     Zajímavá je i historie boje Australanů se žravými kobylkami. Velká hejna byla kdysi schopna nemilosrdně zpustošit během pár minut vše živé na ploše několika desítek čtverečních kilometrů a nechat za sebou jen holou pláň. Teprve rozvoj chemie a ochranných postřiků udělal jejich řádění konec, a tak jsme na farmě u Ivana chytali jen nám známé velké zelené kobylky. Také jsme už nemuseli vozit v autě hustou síťovinu, bez níž se žádný řidič v dobách počátků automobilismu v Austrálii při dlouhých cestách neobešel. Natahovala se před chladič vozidel, jinak ho kobylky byly schopny během okamžiku obalit svými těly tak, že zařízení přestalo plnit svoji úlohu a došlo k přehřátí motoru.
     Kromě těchto všežravců stojí za zmínku také výskyt jedovatých žab. Ty sem byly dovezeny z Jižní Ameriky, aby likvidovaly plíseň, jež sužovala kořeny cukrové třtiny a připravovala její pěstitele o zisky. Nevábně vypadající žáby, větší a šerednější než naše ropuchy, se pak staly pohromou pro rozsáhlé oblasti, neboť se v dobrých podmínkách rychle přemnožily a musely být nákladně hubeny i pomocí ohně, kdy se vypalovaly celé plantáže cukrové třtiny. K Ivanovu domu a rybníku na farmě se stahovaly vždy, když začalo pršet. Stříleli jsme je malými brokovými náboji a museli je pak zakopat do země, protože se Ivan bál, aby je nesežrali Hafík s Lucky, kteří byli věčně hladoví.
     Na farmě volně žilo větší množství ještěrek, různých druhů, barev a velikostí. Nejkrásnější byly velké goanny, buď křiklavě zelené nebo nahnědlé. Vykračovaly si jak malý krokodýl, dlouhý ocas používaly coby kormidlo. Neměly moc dobrý zrak, a proto se daly pozorovat i z malé vzdálenosti. Když jsme zůstali nehybně stát, došly až k nám, kde si nás teprve všimly, a s obdivuhodnou hbitostí vylezly dutým kmenem do koruny nejbližšího vhodného stromu. Ivan na ně nadával, že kradou vejce slepicím a krůtám, ale my jsme nikdy v blízkosti farmy žádnou neviděli, takže jsme se jen v buši kochali jejich krásou a nechali je na pokoji…

zpět...