Povídání třetí
Tak nás tady máte aneb První setkání s protinožci...
zpět...
A jsme tady! Rozloučili jsme se s posádkou „basťocha“ a hrneme se ven dvířky
v trupu. V dlouhé hale, spojující výstupní tunel od letadla s úřednickou
přepážkou, se na nás nenadále vrhne komando se psy. Všichni poslušně
pokládáme zavazadla před sebe na zem, kde jsou bez milosti a výjimky,
společně se svými majiteli, pročmuchána speciálně cvičenými psíky. Pejskové
nasávají vzduch citlivými čenichy a hledají drogy, zbraně, střelivo a bůhví
co ještě. Protože pašujeme pouze mírně překročené povolené množství českého
rumu, ukrytého v lahvích od Coca Coly, zachováváme klid. Po „čmuchací“
prohlídce si setřeme psí sliny a chlupy z oděvů a jdeme vstříc dalším
formalitám.
Čeká nás úředník, který nám s úsměvem opraví
některé nesprávně vyplněné kolonky v imigračním formuláři, jenž nám byl
zákeřně podstrčen na palubě letadle až těsně před přistáním. To asi proto,
abychom neměli moc času na přemýšlení, jak jej ošálit. Ale zřejmě na to byli
zvyklí. Spravilo to jen pár škrtů úředníkova pera a náš vděčný úsměv. Ten
nám však rychle zamrznul na rtech, když nás onen dosud příjemný pán posunkem
nemilosrdně vehnal do náruče svých dvou kolegů, kteří byli zvědaví, cože jim
to do jejich vlasti přivážíme dobrého ve dvou objemných zavazadlech.
„A jdou po nás!“ utrousím koutkem úst a zvedám
kletr z letištního vozíku.
„To bude dílo, zase to skládat zpátky!“ hořekuje
Sára.
Měla pravdu. Používáme totiž vodácký, tzv. „šlapací“ způsob balení bagáže.
Ten zajišťuje, že je v nich vše perfektně udusáno a mezi jednotlivými
složkami nákladu panuje prakticky vzduchoprázdno. Do báglů, stejně jako do
padesátilitrové bandy na vodu, která je základním vybavením každého
správného vodáka, se tak dá vecpat prakticky všechno.
„Nějak to dopadne!“ povídám a už se vstřícně
zubím na mně přiděleného kontrolora, abych si jej získal.
Pánové si nasadili bílé rukavičky, pěkně si nás
rozdělili a šli na věc. Když záhy zjistili, že na jejich věty rozvinuté
odpovídáme téměř shodně, a to nechápavým krčením ramen a kouzelným slůvkem „sorry“,
použili jinou taktiku. Ukázali na velkou tabuli nad sebou, kde bylo napsáno
něco v tom smyslu, že je sem zakázáno dovážet všechno, co by mohlo způsobit
nějakou epidemii, virózu, vzteklinu, pandemii chřipky a černý mor. U toho
docela slušná suma pokuty v dolarech pro každého, kdo by chtěl změnit
skutečnost, že se v Austrálii tito neřádi snad vůbec nevyskytují. Když to
Sára přelouskala, zavrtěli jsme hlavou, jako že jsme O. K., a jali se své
slisované svršky a ostatní obsah vykládat na připravený stolek. Vše proběhlo
dobře. Jen když viděli láhve s rumem v požehnaném množství, zeptali se, co
to je, neboť je ani obal neošálil. Kdo by sem také vozil litry Coca Coly,
které si v místních obchodech mohl koupit, kolik chtěl…
Řekli jsme po pravdě, že se jedná o český rum –
dárek pro našeho příbuzného, který na nás čeká venku. Přičichli k láhvím,
zjistili, že to není červená rtuť ani plutonium, a vpustili nás i naše
rumové zásoby do Austrálie. Ani jim nevadilo, že ho bylo dohromady šest
litrů, čímž jsme povolený limit poněkud nemírně překročili. Mysleli jsme, že
je to v suchu a nechají nás už konečně na pokoji. Vtom ale jeden z nich
upřel oči na můj slušivý klobouk. Před lety mi kamarád Klokan daroval k
Vánocům krásnou kuní packu i s drápky, která od té doby zdobila moji omšelou
pokrývku hlavy.
„Co to je?“ vyzvídal úředník.
Protože ho moje odpověď zřejmě moc neuspokojila a
slovo kuna kupodivu neznal, moc se nerozpakoval, řekl „sorry“, vytáhl nůž a
šmik! Zdroj možného zamoření celé země nakažlivou chorobou skončil i s
řemínkem svoji dalekou pouť ve speciálním kontejneru na letišti v Brisbane!
Neměl jsem daleko do breku. Když úředníci viděli moji zkroušenou tvář,
raději nás definitivně propustili. Všechny věci vyložené na celním pultíku
jsme zase našlapali do kletrů, ale ať jsme dělali, co chtěli, nějak se nám
tam všechno ne a ne vejít.
„Neřeš to! Zbytek dej jen tak do igelitky, jinak
to budeme skládat ještě zítra!“ přikazuje Sára, dokončí balení a zapne
popruhy.
Hromádku přebytečných svršků naházíme do
poloprázdných tašek, v kterých máme pár osobních cestovních věcí, a spěcháme
letištní halou k východu. Venku už netrpělivě přešlapuje Ivan, kterého známe
z fotografií, a jeho parťák, později nám představený jako David. Místo
vítání a objímání Ivan povídá:
„Kde proboha trčíte, čekáme tady už hodinu!“
Obměkčili jsme ho rumem, který se do baťohů
zpátky nevešel. Pak nás přece jenom se srdečností všem Australanům vlastní
přivítal, aby nám vzápětí sdělil, že tady v Brisbane musí ještě něco
vyřídit, protože se sem málokdy dostane. Přestože hovořil perfektně česky,
nějak jsme mu nerozuměli, mluvil jaksi zmateně. A musel toho zařídit opravdu
hodně, takže jsme z něj byli trochu na větvi.
„Nejdřív koupíme mouku na knedlíky, kterou mají
jen tady v Brisbane,“ sdělil nám jen tak, mezi řečí. „Pak musím zajet do
autoservisu, k Joe na návštěvu do Toowoomby, do hardvéru pro nějakou
maličkost, nakoupit do marketu, pak u Davida vyměníme auto a pojedem!
Nebojte, je to jenom kousek, večer jsme doma!“ dodal téměř omluvně. „Jo, a
ještě předtím se stavíme u Ludvíka, Filipa a Boba, ale to je při cestě.“
Bylo to na nás trochu moc jmen najednou, navíc
jméno „Joe“ Ivan zásadně neskloňoval, takže znělo v některých pádech trochu
jak v knihách o pirátech. I vzhledem k faktu, že bylo časné ráno a my měli
za sebou dlouhý let přes časová pásma, nepřipadalo nám to množství návštěv a
nákupů jako příliš dobrý nápad. Také nám přišlo divné, kam nacpeme naše
zavazadla, k tomu asi nějaký počítač z toho „hardvéru“, součástky ze
servisu, potraviny na půl roku a nás. Asi má velké a rychlé auto.
Později jsme zjistili, že Ivan auto nechal u
Davida na předměstí Brisbane, hardvér je železářství, kde koupíme pár
drobností, a nikoliv obchod s počítači, v servisu doplníme jen olej do
převodovky, Joe a všichni výše jmenovaní jsou jeho kamarádi, které nemůže
nenavštívit, že má opravdu velké auto a k domovu je to fakt jenom asi 500
kilometrů! Ale i tak nás tímhle plánem na první hodiny pobytu dojal…
Něco z historie aneb Všude dobře, tak co doma…
To si asi řekli všichni, kdo opustili své rodné kraje a usadili se právě
tady. Jak již bylo řečeno, Austrálie svého času radostně vítala všechny,
kteří si zde chtěli založit nový domov, a noví osadníci začali svou
prací rychle zvelebovat pobřeží i vnitrozemí. Zároveň sem přistěhovalci
přinesli své znalosti o dobývání nerostů, obdělávání půdy, chovu dobytka
a pěstování zemědělských plodin nejenom z Anglie, ale i z jižní Evropy,
Asie a Číny…
A tak se v místních příznivých podmínkách pěstuje
vinná réva, cukrová třtina, zelenina a zvláštní plodiny a chovají
hospodářská zvířata, jejichž pěstování a chov neměly v zemi prvních
osídlenců, rodné Anglii, žádnou tradici. Z těchto historických důvodů je
dnes tento kontinent významným vývozcem pšenice, ovčí vlny a bezmála
všech význačných strategických nerostných surovin, které se zde
vyskytují v opravdu nevídaném množství.
Zároveň byli přistěhovalci z jiných zemí zvyklí a
hlavně ochotní pracovat ve vyšším pracovnímu tempu než první Australané,
pocházející z Anglie. Ti totiž od počátku bojovali za lepší pracovní a
sociální podmínky, než panovaly na starém kontinentu, odkud oni a jejich
předkové přišli. Nechtěli žít v bídě a vykořisťování jako v anglických
továrnách. Rychle založili odborové organizace, zkrátili pracovní dobu a
vymohli si tak lepší podmínky. Ne vždy se jejich ideály naplnily, byť se
k moci zanedlouho dostala dělnická vláda, jež měla jejich zájmy
zastupovat…
Jednotlivé odborové organizace však bojovaly
odděleně a na společném postupu se nebylo schopné domluvit ani samotné
vedení dělnické strany. Součástí historie jsou stávky dělníků, horníků a
zlatokopů, které byly vládou tvrdě potlačovány. Dodnes se na farmách
nepracuje přes poledne a dodržují se pravidelné přestávky na pití čaje a
odpočinek.
Navzdory otevřené imigrační politice docházelo ale
od počátku osídlení zároveň k diskriminaci místních původních obyvatel,
Aboriginálců. Později se imigrační omezení nejvíce týkala Asiatů,
indonéských domorodců a po sjednocení všech australských států po roce
1901 také některých přistěhovalců z Evropy a Číny, nežádoucích z
hlediska náboženského vyznání, barvy kůže, tvaru očí i revolučních
názorů.
Ti šťastnější, kteří byli vpuštěni do země, zde
zakládali národní komunity, vlastní náboženské skupiny a také sportovní
kluby. Místní ligu zde hrála řecká, německá, jugoslávská, italská a
česká fotbalová mužstva, složená výhradně z emigrantů. Evropané drželi
od počátku při sobě, společně zakládali farmy a obchodovali mezi sebou.
Také v dnešní době raději než s Australany spolupracují australští Češi
s přistěhovalci z jiných zemí. Tvrdí, že je na ně větší spolehnutí než
na Australany, což platí i při uzavírání manželství. Emigranti navíc
shodně říkají, že Australanky jsou líné a pro práci a rodinný život
nepříliš vhodné. Navíc je to i otázka estetiky. Ať mi Austrálie promine,
ale za svého pobytu jsme viděli jen jednu ženu, která úspěšně prošla
naší lustrací a stála by za hřích. Byla to televizní hlasatelka, na
ulici člověk o pěknou dívčinu nezavadil. Zkrátka zlaté Čechy, Morava,
Slovensko a naše děvčata!
Naši noví přátelé se živili chovem dobytka a
pěstováním pšenice, nejzajímavější práci pak dělal potomek prvních
osídlenců Bob, starý hledač a brusič opálů, které už se dnes, stejně
jako zlato a diamanty, těží výhradně průmyslovým způsobem. Také velké
záhony krásných vyšlechtěných růží na pozemku u Davida, kterými
obchodoval, působily na místní poměry trochu nezvykle. Bylo ale vidět,
že se Ivanovým přátelům daří dobře, všichni byli spokojeni a na rozdíl
od věčně si stěžujících českých protějšků u nás doma působili velice
vyrovnaně a klidně. Všichni tito naši zdejší známí měli jedno společné.
Považovali Austrálii za „svoji“ zem, byli hrdí na její demokracii a
podle toho také mluvili a jednali. Když jsme s Ivanem později nakupovali
v supermarketech, často říkával:
„Tohle koupíme, to u vás určitě nemáte, co?!“
Asi měl pořád v paměti fronty na banány a mandarinky
a přídělový systém nedostatkového zboží z naší dřívější socialistické
republiky. To „u vás“ navíc znamenalo, že je Ivan nadobro ztracen a že
ho s rodnou hroudou vážou jen příbuzní, vzpomínky a český pas, který ale
zase tak moc nepotřeboval, protože jeho nový domov umožňuje dvojí
občanství. V koutku duše ale zůstal přece jen patriotem...
zpět...
|