Povídání druhé

Není cesty zpátky aneb Odysea začíná...

zpět...

     Obstarožní Fiat Regata spokojeně přede, náš kamarád Perry se věnuje řízení, Sára přemýšlí a vzpomíná, zda máme pasy, peněženky, všechna zavazadla a další potřebné věci. Perryho výřečná přítelkyně Irčanka povídá, povídá a plete páté přes deváté. Jsme jim vděční za odvoz do sídelního města, takže jí to zcela výjimečně trpíme, ale myšlenkami jsme už někde jinde. Zčásti doma u svých blízkých, většinou ale už tam v dáli, u protinožců. Blížíme se ku Praze, Ruzyně čeká.
     V letištní hale nás už netrpělivě vyhlíží Ivo. Má pro Ivana nějaké dary a předává nám poslední rady.
     „Tady máte něco pro Ivana a pozdravujte Bulíka!“ povídá na závěr.
     Z návštěvy v Praze víme, že Bulík není soused, ale krásný chovný býk, kterého měl Ivo ze všech nejraději a chodil ho tajně krmit dobrotami. Teď z něho asi bude pěkný macek! Rozmotáváme provazy na krabicích, kde má své dary ukryté, házíme všechno do nitra našich zavazadel a chvíli se ještě roztržitě bavíme.
     „Tak už koukejte mazat!“ povídá Perry, když vidí, že jsme nervózní jak sáně na podzim.
Někteří začnou popotahovat a ronit slzy. To asi pro případ, že se vidíme naposled. Domluvili jsme se totiž zůstat tam v dáli tak dlouho, jak budeme chtít a jak nám okolnosti dovolí. Pak se teprve rozhodneme, co bude dál. Zalomíme si s kamarády palce, zamáčkneme poslední slzu v oku a v duchu hesla, že rozloučení má být krátké, aby nebolelo, pádíme k celnímu odbavení.
     Zavazadla a doklady nám celníci rychle prolustrují, a tak zanedlouho pokukujeme z tranzitu, kterým letadlem se dopravíme do Londýna. Líbilo se nám jich víc, ale nakonec je tím vyvoleným Boeing 767 letecké společnosti British Airways, kterému jsme svěřili své mladé životy. Nalodění na palubu i cesta probíhají v pohodě, dají nám napít i najíst a za necelé dvě hodiny přistáváme na londýnském letišti Heathrow, kde nás čeká přesednutí na jiné letadlo směr Singapur.
     „Tak to by bylo!“ říkáme a rovnáme si v hlavě, co dál.
Máme z domova nastudovaný plán přesunu z jednoho konce londýnského letiště na druhý, který není pro neinformovaného našince zas tak jednoduchý. Musíme najít správný bus, aby nás zavezl k správnému terminálu, kde zase musíme najít ta pravá „gate“, neboli vchod k dalšímu spoji. Teorie je to slušná, ale zkuste si to v praxi! Na naše poměry je zkrátka místní letiště trochu moc velké! Po dlouhé jízdě letištním busem spekulujeme, kudy asi dál, když náhle slyšíme za zády něco jako:
     „Sydny, Češi, sory, letadlo, plís, hú, hú, hmm, hmm...?!“
     Otočíme se a vidíme dvě osoby, ověšené igelitkami a mávající ručkama na letušku. Při tom „hú, hú“ asi znázorňovaly letící letadlo či co!
     Zkrátka – pro nás velká psina, ale chudák letuška! I bez té české konverzace jsme hned věděli, že jsme narazili na krajany. Igelitky nesly klasická loga Budvaru a stydlivě z nich vyčuhovaly další tradiční české výrobky. A tak se seznamujeme se zajímavou dvojicí. Majitelka jedné českobudějovické restaurace a její neteř mají namířeno do Sydney k příbuzným, byly nejdál na Rujáně a neumí větu anglicky! Odvaha jim tedy nescházela. A protože je našinec rád, když potká za hranicemi krajana, který má podobný cestovatelský cíl, ujali jsme se jich se slovy, že ve čtyřech se to lépe táhne.
     Starší z obou našich nových známých se s komunikací moc nezdržovala. Než jsme se stačili rozkoukat, vrazila do ruky letušce, která se objevila v její blízkosti, velkou čokoládu a palubní lístky. Letuška byla profesionál. Usmála se, jen trochu překvapením pobledla. Takový úplatek jí ještě asi nikdo nedal! Pak si nás všechny čtyři vzala pod svá křídla a dovedla náš houf na místo určení.
     Máme asi pět hodin volno. Pak teprve startuje letadlo do Singapuru a chvíli před ním i spoj směr Sydney. Tak postupně odhalujeme, že naše cestovatelky mají příruční zavazadla plná šišek salámů, čokolád, lahví Budvaru a dalších národních dobrot. Asi počítaly s tím, že těch letušek k doprovodu budou potřebovat víc. Trochu jim pomůžeme s konzumací, aby to neměly tak těžké, a společně si prohlédneme letištní tranzit. Posléze je doprovodíme k jejich letadlu, aby nezbloudily a neletěly třeba na Island. Jsou tak rozklepané, že nám zapomněly dát za naše služby i nějakou tu čokoládu. Za chvíli přistavují i krásný Boeing 747, který má nad čenichem hrb, kde se nachází šoféři a palubní důstojnictvo. Navíc je to fešák, zmalovaný jak apačský náčelník na válečné stezce. Aspoň si ho poznáme, kdybychom za jízdy museli vystoupit! Dali jsme mu pro jeho mohutnost jméno „basťoch“ a hned si ho zamilovali. Před startem jsme vyfasovali sluchátka k rádiu, teplé fusekle, deku, zubní pastu, kartáček, klapky na oči pro pohodlnější spaní a školení, jak se bezpečně zachránit z tonoucího letadla pomocí záchranné vesty, kdybychom museli nouzově přistát někde uprostřed oceánu. Pustili nám pro uklidnění video se Sharon Stone a hurá do oblak…

Něco z historie aneb Letectví od minulosti k dnešku…

     Dostat se k australským břehům nebylo vždy tak jednoduché a pohodlné jako dnes. V době počátku osídlení sem vedla jediná cesta, dlouhá a strastiplná pouť po moři, později však nastal bouřlivý rozvoj letecké dopravy.
     První úspěšné pokusy o přelety z Evropy do Austrálie se datují teprve od počátku našeho století, kdy byly vypsány vysoké odměny pro ty, kteří první pokoří tuto velkou vzdálenost mezi starým kontinentem a australským pobřežím. Na tehdejší dobu slušná částka 10 000 anglických liber čekala na pilota, jenž podle pravidel hry musel na stroji anglické výroby uletět trasu z Anglie do Austrálie za období kratší než jeden měsíc. Podařilo se to až v roce 1919….
     Problémy s tím spojené byly úměrné tehdejší úrovni letadel, neexistovala letiště s technickým zázemím, speciální mapy ani navigační systémy. Zajistit vhodnou plochu na mezipřistání a doplnit speciální letecké palivo bylo tehdy velice obtížné, stejně jako sehnat finanční prostředky na cestu, neboť sponzoring se v takové míře jako dnes ještě nevyužíval. Používalo se upravených vojenských letadel, řízených válečnými veterány nebo piloty-nadšenci. Komfort těchto strojů nebyl přizpůsoben dlouhému pobytu ve vzduchu, na posádky čekaly útrapy v podobě tropických lijáků a bouří, jež zde nejsou žádnou vzácností. Přičteme-li k tomu fakt, že prakticky neexistovala žádná předpověď počasí, byl nepohodlný a nebezpečný let vskutku sázkou do loterie nebo hrdinským činem, hraničícím s hazardem.
     Obtížnou leteckou cestou byla i trasa z Ameriky přes Pacifik do Austrálie, kterou se poprvé podařilo zdolat až v roce 1928. Důvodem byla skutečnost, že stroj spotřeboval na tuto velkou vzdálenost značné množství paliva a nesl s sebou tomu odpovídající nezvyklou zátěž. Než se našel vhodný typ letadla a statečná posádka, která Pacifik překonala, uplynulo od prvního přeletu z Anglie do Austrálie bezmála deset let. Australané jsou velice hraví a soutěživí, nezáleží moc ani na tom, o co při sázce jde. Proto probíhaly další letecké soutěže a závody, které se zájmem sledovala nejenom Austrálie, ale celý tehdejší svět. I jejich účastníci pomohli svojí odvahou k položení dalších základních kamenů éry letectví, které bylo pro odlehlý a specifický kontinent tak důležité. Jména odvážných letců, mezi nimiž nescházely ani ženy, jsou dodnes právem uctívána jako součást novodobé historie pátého kontinentu.
     Další kapitolou letectví byl rozvoj vnitrostátní dopravy od prvních historických přeletů napříč kontinentem až po realizaci funkčních leteckých záchranných systémů. Personál letadel zajišťoval zdravotní péči na obrovských plochách v jinak nepřístupných místech, monitoring požárů v buši a posléze i pomoc při jejich likvidaci. Do doby propojení pobřeží s vnitrozemím železniční a silniční sítí zde letadla plnila poslání jediného moderního spojení se světem, dopravu osob, zboží, materiálu, potravin a pošty. Koně, volské potahy a velbloudí karavany nemohli letadlům konkurovat a ve srovnání se železniční dopravou byl letecký způsob přepravy komerčně zajímavý i tím, že mu tolik nevadily negativní skutečnosti, svazující obchod po kolejích.

     Od svého vzniku se jednotlivé státy nebyly schopny domluvit na jednotných clech, telegrafickém spojení, ba ani na tak zásadní a důležité věci, jakou je rozchod kolejnic. Každý australský stát preferoval svoji rozchodnou síť, zboží se muselo po cestě několikrát překládat, což mělo vliv na čas a nákladnost dopravy po kolejích. Zdálo by se, že nebezpečí japonské invaze za druhé světové války a nutnost rychlé přepravy vojenského materiálu, techniky a vojáků řešení problému urychlí. Opak byl ale pravdou. Na domluvu mezi státy a sjednocení rozchodu ve válečné vřavě už nějak nezbyl čas a po válce se vše vrátilo do starých, zase těch nestejně širokých kolejí...

zpět...