Povídání druhé
Není cesty zpátky aneb Odysea začíná...
zpět...
Obstarožní Fiat Regata spokojeně přede, náš kamarád Perry se věnuje řízení,
Sára přemýšlí a vzpomíná, zda máme pasy, peněženky, všechna zavazadla a
další potřebné věci. Perryho výřečná přítelkyně Irčanka povídá, povídá a
plete páté přes deváté. Jsme jim vděční za odvoz do sídelního města, takže
jí to zcela výjimečně trpíme, ale myšlenkami jsme už někde jinde. Zčásti
doma u svých blízkých, většinou ale už tam v dáli, u protinožců. Blížíme se
ku Praze, Ruzyně čeká.
V letištní hale nás už netrpělivě vyhlíží Ivo. Má pro
Ivana nějaké dary a předává nám poslední rady.
„Tady máte něco pro Ivana a pozdravujte Bulíka!“ povídá
na závěr.
Z návštěvy v Praze víme, že Bulík není soused, ale
krásný chovný býk, kterého měl Ivo ze všech nejraději a chodil ho tajně
krmit dobrotami. Teď z něho asi bude pěkný macek! Rozmotáváme provazy na
krabicích, kde má své dary ukryté, házíme všechno do nitra našich zavazadel
a chvíli se ještě roztržitě bavíme.
„Tak už koukejte mazat!“ povídá Perry, když vidí, že
jsme nervózní jak sáně na podzim.
Někteří začnou popotahovat a ronit slzy. To asi pro případ, že se vidíme
naposled. Domluvili jsme se totiž zůstat tam v dáli tak dlouho, jak budeme
chtít a jak nám okolnosti dovolí. Pak se teprve rozhodneme, co bude dál.
Zalomíme si s kamarády palce, zamáčkneme poslední slzu v oku a v duchu
hesla, že rozloučení má být krátké, aby nebolelo, pádíme k celnímu odbavení.
Zavazadla a doklady nám celníci rychle prolustrují, a
tak zanedlouho pokukujeme z tranzitu, kterým letadlem se dopravíme do
Londýna. Líbilo se nám jich víc, ale nakonec je tím vyvoleným Boeing 767
letecké společnosti British Airways, kterému jsme svěřili své mladé životy.
Nalodění na palubu i cesta probíhají v pohodě, dají nám napít i najíst a za
necelé dvě hodiny přistáváme na londýnském letišti Heathrow, kde nás čeká
přesednutí na jiné letadlo směr Singapur.
„Tak to by bylo!“ říkáme a rovnáme si v hlavě, co dál.
Máme z domova nastudovaný plán přesunu z jednoho konce londýnského letiště
na druhý, který není pro neinformovaného našince zas tak jednoduchý. Musíme
najít správný bus, aby nás zavezl k správnému terminálu, kde zase musíme
najít ta pravá „gate“, neboli vchod k dalšímu spoji. Teorie je to slušná,
ale zkuste si to v praxi! Na naše poměry je zkrátka místní letiště trochu
moc velké! Po dlouhé jízdě letištním busem spekulujeme, kudy asi dál, když
náhle slyšíme za zády něco jako:
„Sydny, Češi, sory, letadlo, plís, hú, hú, hmm, hmm...?!“
Otočíme se a vidíme dvě osoby, ověšené igelitkami a
mávající ručkama na letušku. Při tom „hú, hú“ asi znázorňovaly letící
letadlo či co!
Zkrátka – pro nás velká psina, ale chudák letuška! I
bez té české konverzace jsme hned věděli, že jsme narazili na krajany.
Igelitky nesly klasická loga Budvaru a stydlivě z nich vyčuhovaly další
tradiční české výrobky. A tak se seznamujeme se zajímavou dvojicí. Majitelka
jedné českobudějovické restaurace a její neteř mají namířeno do Sydney k
příbuzným, byly nejdál na Rujáně a neumí větu anglicky! Odvaha jim tedy
nescházela. A protože je našinec rád, když potká za hranicemi krajana, který
má podobný cestovatelský cíl, ujali jsme se jich se slovy, že ve čtyřech se
to lépe táhne.
Starší z obou našich nových známých se s komunikací moc
nezdržovala. Než jsme se stačili rozkoukat, vrazila do ruky letušce, která
se objevila v její blízkosti, velkou čokoládu a palubní lístky. Letuška byla
profesionál. Usmála se, jen trochu překvapením pobledla. Takový úplatek jí
ještě asi nikdo nedal! Pak si nás všechny čtyři vzala pod svá křídla a
dovedla náš houf na místo určení.
Máme asi pět hodin volno. Pak teprve startuje letadlo
do Singapuru a chvíli před ním i spoj směr Sydney. Tak postupně odhalujeme,
že naše cestovatelky mají příruční zavazadla plná šišek salámů, čokolád,
lahví Budvaru a dalších národních dobrot. Asi počítaly s tím, že těch
letušek k doprovodu budou potřebovat víc. Trochu jim pomůžeme s konzumací,
aby to neměly tak těžké, a společně si prohlédneme letištní tranzit. Posléze
je doprovodíme k jejich letadlu, aby nezbloudily a neletěly třeba na Island.
Jsou tak rozklepané, že nám zapomněly dát za naše služby i nějakou tu
čokoládu. Za chvíli přistavují i krásný Boeing 747, který má nad čenichem
hrb, kde se nachází šoféři a palubní důstojnictvo. Navíc je to fešák,
zmalovaný jak apačský náčelník na válečné stezce. Aspoň si ho poznáme,
kdybychom za jízdy museli vystoupit! Dali jsme mu pro jeho mohutnost jméno „basťoch“
a hned si ho zamilovali. Před startem jsme vyfasovali sluchátka k rádiu,
teplé fusekle, deku, zubní pastu, kartáček, klapky na oči pro pohodlnější
spaní a školení, jak se bezpečně zachránit z tonoucího letadla pomocí
záchranné vesty, kdybychom museli nouzově přistát někde uprostřed oceánu.
Pustili nám pro uklidnění video se Sharon Stone a hurá do oblak…
Něco z historie aneb Letectví od minulosti k dnešku…
Dostat se k australským břehům nebylo vždy tak jednoduché a pohodlné
jako dnes. V době počátku osídlení sem vedla jediná cesta, dlouhá a
strastiplná pouť po moři, později však nastal bouřlivý rozvoj letecké
dopravy.
První úspěšné pokusy o přelety z Evropy do Austrálie se
datují teprve od počátku našeho století, kdy byly vypsány vysoké odměny
pro ty, kteří první pokoří tuto velkou vzdálenost mezi starým
kontinentem a australským pobřežím. Na tehdejší dobu slušná částka 10
000 anglických liber čekala na pilota, jenž podle pravidel hry musel na
stroji anglické výroby uletět trasu z Anglie do Austrálie za období
kratší než jeden měsíc. Podařilo se to až v roce 1919….
Problémy s tím spojené byly úměrné tehdejší úrovni
letadel, neexistovala letiště s technickým zázemím, speciální mapy ani
navigační systémy. Zajistit vhodnou plochu na mezipřistání a doplnit
speciální letecké palivo bylo tehdy velice obtížné, stejně jako sehnat
finanční prostředky na cestu, neboť sponzoring se v takové míře jako
dnes ještě nevyužíval. Používalo se upravených vojenských letadel,
řízených válečnými veterány nebo piloty-nadšenci. Komfort těchto strojů
nebyl přizpůsoben dlouhému pobytu ve vzduchu, na posádky čekaly útrapy v
podobě tropických lijáků a bouří, jež zde nejsou žádnou vzácností.
Přičteme-li k tomu fakt, že prakticky neexistovala žádná předpověď
počasí, byl nepohodlný a nebezpečný let vskutku sázkou do loterie nebo
hrdinským činem, hraničícím s hazardem.
Obtížnou leteckou cestou byla i trasa z Ameriky přes
Pacifik do Austrálie, kterou se poprvé podařilo zdolat až v roce 1928.
Důvodem byla skutečnost, že stroj spotřeboval na tuto velkou vzdálenost
značné množství paliva a nesl s sebou tomu odpovídající nezvyklou zátěž.
Než se našel vhodný typ letadla a statečná posádka, která Pacifik
překonala, uplynulo od prvního přeletu z Anglie do Austrálie bezmála
deset let. Australané jsou velice hraví a soutěživí, nezáleží moc ani na
tom, o co při sázce jde. Proto probíhaly další letecké soutěže a závody,
které se zájmem sledovala nejenom Austrálie, ale celý tehdejší svět. I
jejich účastníci pomohli svojí odvahou k položení dalších základních
kamenů éry letectví, které bylo pro odlehlý a specifický kontinent tak
důležité. Jména odvážných letců, mezi nimiž nescházely ani ženy, jsou
dodnes právem uctívána jako součást novodobé historie pátého kontinentu.
Další kapitolou letectví byl rozvoj vnitrostátní
dopravy od prvních historických přeletů napříč kontinentem až po
realizaci funkčních leteckých záchranných systémů. Personál letadel
zajišťoval zdravotní péči na obrovských plochách v jinak nepřístupných
místech, monitoring požárů v buši a posléze i pomoc při jejich likvidaci.
Do doby propojení pobřeží s vnitrozemím železniční a silniční sítí zde
letadla plnila poslání jediného moderního spojení se světem, dopravu
osob, zboží, materiálu, potravin a pošty. Koně, volské potahy a
velbloudí karavany nemohli letadlům konkurovat a ve srovnání se
železniční dopravou byl letecký způsob přepravy komerčně zajímavý i tím,
že mu tolik nevadily negativní skutečnosti, svazující obchod po kolejích.
Od svého vzniku se jednotlivé státy nebyly schopny
domluvit na jednotných clech, telegrafickém spojení, ba ani na tak
zásadní a důležité věci, jakou je rozchod kolejnic. Každý australský
stát preferoval svoji rozchodnou síť, zboží se muselo po cestě
několikrát překládat, což mělo vliv na čas a nákladnost dopravy po
kolejích. Zdálo by se, že nebezpečí japonské invaze za druhé světové
války a nutnost rychlé přepravy vojenského materiálu, techniky a vojáků
řešení problému urychlí. Opak byl ale pravdou. Na domluvu mezi státy a
sjednocení rozchodu ve válečné vřavě už nějak nezbyl čas a po válce se
vše vrátilo do starých, zase těch nestejně širokých kolejí...
zpět...
|