Povídání první

Vytoužené vízum aneb Úřednický šiml...

zpět...

      Od začátku realizace svého snu jsme věděli, že dnes vše záleží na informacích. Vrhli jsme se tedy na jejich opatřování. První byl na řadě Ivan. Vyzvídali jsme na něm, ve kterém období jet, co si vzít s sebou, kde a jak budeme bydlet, kolik dolárků musíme sehnat, jaké potřebujeme oblečení a boty, zda vzít spacáky a stan na cestování, jak je to tam u nich s vodou, hady a dravou zvěří, jak žádat o vízum a vyplňovat formuláře, co tam budeme dělat, a položili jsme mu asi tisíc dvacet pět dalších dotazů...
     Vše probíhalo klasickou poštou. Internet měl totiž ještě do buše asi tak blízko jako Česká republika k slibované hospodářské prosperitě a Telecom zase smutný monopol na „levné“ hovory přes půl světa. Dnes si již s přáteli vesele posíláme mailíky, ale tenkrát to bylo přece jen trochu jinak. Hovory jsme omezili na minimum, letadla svištěla s poštovními zásilkami mezi kontinenty jenom kvůli nám, dopis stíhal dopis, my jsme lítali po úřadech, sháněli moudra, četli chytré knihy a hlavně naslouchali vyprávění našeho kamaráda zvaného „Eddie Orel“.
     Ten řídil v Sydney, coby český emigrant, dvacet let autobus a vrátil se jen na skok do rodné vlasti, podívat se, co se to tady v roce 1989 vlastně stalo. Je nutno povědět, že jeho příhody vyprávěné v „Salónu u Ády“ v Mezihoří nad Chomutovem, kdy mu u nohou ležel jeho věrný pes Nanuk, s dingem křížený a z daleké australské země dovezený, nám daly víc než Ivanovy zprávy a rady. Budoucí hostitel na naše vcelku naivní dotazy totiž odpovídal stále stejně a zarputile, v podstatě jednou, neustále se opakující legendární větou, jež vstoupila do našich cestovatelských dějin:
     „Tady nic nepotřebuješ, nikdo tu ještě hlady neumřel, akorát si vemte návleky na ponožky proti trnům, je jich tady spousta!“
     Na naše konkrétní technické dotazy na téma zajištění standardních životních potřeb v zemi, kterou známe jen z vyprávění a knížek, téměř nereagoval, takže jsme vše řešili po svém. Jelikož nám ani nesdělil, co to návleky jsou, byla nám i tato jeho rada docela k ničemu. A tak jsme si nazdařbůh vyrobili z džínoviny cosi na způsob návleků na běžky. Pozdější zkušenosti ukázaly, že jsme tento problém, pro Ivana tak důležitý, vyřešili správně, i když pro přežití v pustině to problém zas až tak zásadní nebyl a na trny v ponožkách se tam taky neumírá.
     Na druhou stranu jsme „díky“ Ivanovu přístupu neznali odpověď na spoustu jiných a důležitějších otázek a museli se spolehnout na svůj vandrácký úsudek a zkušenosti. Za nějaký čas nám Ivan prozradil, že před námi na farmě pobýval jeho synovec Ivo, který nám už řekne co a jak. No sláva! Hned jsme si s ním domluvili schůzku a rozjeli se do matičky Prahy. Celý večer jsme si ve vilce na Barrandově povídali, prohlíželi fotografie a suvenýry, které si přivezl před rokem, a když jsme se po půlnoci v pokoji pro hosty ukládali k spánku, konečně jsme si mysleli, že o životě v buši víme všechno. Ivo nám hodně pomohl, i když některé věci vypadaly v našem pozdějším reálném životě na farmě trochu jinak, než nám je vylíčil.
     Když jsme zrovna nikde nesháněli peníze a informace o Austrálii, probírali jsme se Sárou své osobní záležitosti. Na jak dlouho pojedeme, jakou banku vykrást, abychom měli aspoň na letenky, jak naložíme s bytem, co Sára a její zaměstnání, zda ji maminka vydědí, zardousí či přiváže doma za nohu. Některé věci byly zanedlouho vcelku jasné. Pojedeme do Austrálie na půl roku, byt se pronajme, Sára dá v práci výpověď, neb až se vrátíme, přijmou ji zase zpět, peníze na letenky máme a hlavně abychom se šťastně dostali na letiště v Brisbane. S tím vyděděním to snad taky nějak dopadne, když mamince slíbím, že budu Sáru hlídat jak oko v hlavě. A až budeme „tam“, tak se to s penězi nějak udělá, protože jak píše Ivan, co on pamatuje, hlady tu ještě přece nikdo neumřel...

Něco z historie aneb Proč nás v Austrálii nechtějí…

     V roce 1787 vyplula z Anglie legendární „První flotila“, skupina lodí, vezoucí vězně do trestaneckých kolonií, společně s přistěhovalci, budoucími obyvateli a váženými občany nově vznikající kolonie na australském území, která dostala jméno Nový Jižní Wales.
     První osídlenci dosud neznámého kontinentu jsou nesmazatelně zapsáni do australské historie. Oni i jejich potomci byli většinou váženými a bohatými občany. Samozřejmě i proto, že vlastnili nejlukrativnější pozemky a zastávali různé funkce v koloniální a pozdější státní správě. Austrálie se stala novým domovem svobodných osadníků, ale zároveň místem, kam anglická justice posílala odpadlíky a trestance všeho druhu, jichž bylo tehdy v rodné Anglii věru dost. Vláda se jich takto elegantně zbavila a zabila tak dvě mouchy jednou ranou. Snížila počty vězňů ve svých domácích věznicích, náklady na jejich převýchovu a zároveň zvelebovala prací trestanců svoji novou kolonii. Aby jim tam nebylo smutno, přidali vždy do lodí i nějakou tu ženštinu jim podobnou, a tak zanedlouho praskaly trestanecké kolonie ve švech...
     Cílem různých projektů anglické vlády a koloniálního vedení bylo rychlé osídlení a obdělávání australské půdy. Přišli další svobodní rolníci a sedláci, kteří od vlády dostávali či levně nakoupili pozemky vhodné k zemědělství a chovu hospodářských zvířat. Mezi ně se pomalu vmísili propuštění trestanci, dozorci, vojáci, námořníci, hledači zlata a opálů společně s dobrodruhy z celého světa. Tedy všichni ti, kteří zde chtěli rychle zbohatnout nebo prchnout před spravedlností a začít nový život. Nově objevený kontinent tehdy na dlouhá léta přátelsky otevíral svou náruč každému, kdo o to stál. Tak se Austrálie brzy stala zemí, kde se setkávali, a hlavně úspěšně množili, osadníci všech ras a národností. Pro naše dobro byla později také jedním z útočišť pro emigranty ze zemí starého kontinentu z druhé poloviny našeho století.
     V současné době je vše úplně jinak a politika otevřené náruče z praktických důvodů jaksi nefunguje. Hospodářská recese z konce 20. století, především hospodářské a sociální problémy v nejbližších oblastech Indonésie a Asie, znamenaly pro nejmenší kontinent obrovský příliv emigrantů. Ti zde i dnes pracují bez povolení, ubírají práci místním povalečům, zvyšuje se nezaměstnanost, stát vynakládá obrovské prostředky na podpory nezaměstnaným a zároveň neumí vybrat daně a odvody do státní kasy a zamezit ilegální práci přistěhovalců. V nejlepším případě pracují noví emigranti v souladu se zákonem, ovšem za dramaticky jinou mzdu než Australané.
     To, že potomky drsných lovců, zlatokopů a farmářů dnes nic nenutí pracovat, protože státní podpora v nezaměstnanosti je velice slušná, je zřejmě věc jiná… A jelikož se všechno a všude točí okolo peněz, které jdou ruku v ruce s bohulibou činností jménem politika, sestavují politické strany pro své voliče lákavé volební programy, jak snížit nezaměstnanost mimo jiné i zpřísněním imigrační politiky. Ale to dnes není problém ryze australský...

zpět...