Úvod

Volání dálek aneb Jak to všechno začalo...

zpět...

     Na každého našince padá pravidelně na konci podzimu divný stesk. Stesk po vodě, děravých lodích, vonícím lese, promáčeném spacáku i po letním žáru, před nímž se dá utéci leda do hospody, jestliže se ovšem nějaká v okolí vyskytuje. Stýská se nám po kamarádech, které nějaký čas neuvidíme, po písničkách, jež známe za ty roky málem i pozpátku, po buřtech, o kterých tvrdíme, že jsou čím dál horší, a podobných, pro normálního člověka nedůležitých, věcech. Nezbývá nám ale nic jiného než vydržet, až roztaje poslední sníh a my utečeme z měst na svůj první jarní vandr do přírody.
     Výjimku ze skupiny dnešních a možná trochu pohodlných trampů tvoří ortodoxní jedinci, spokojeně zalezlí v zimních bouřích pod horskými převisy, bivakující za každého počasí na sněhových pláních, kde se přátelí s tučňáky, sněžným mužem a krutým severním větrem. Ti ale touží po milované přírodě z jiných důvodů. V dubnu jsou smutní, že jim roztál sníh, o rampouch pomalu nezavadíš a jim je teď pořád vedro. Máme tento druh kamarádů rádi a při každém setkání si s nimi obřadně zalamujeme palce, byť jsou naše názory na pobyt v přírodě poněkud odlišné.
     Je konec září. Celá naše vodácká parta sedí u posledního letošního vodáckého táboráku. Utichlo šplouchání pádel, rachot kýlů o kameny, povely zadáků a jekot háčků, jenom Ohře tiše plyne. Je nám trochu smutno, protože víme, že pár měsíců, které zbývající do jara, budeme na všechny ty krásné dny na vodě a na vandrech jenom vzpomínat. U ohně panuje nezvyklé ticho, dokonce jsme se před chvílí ani moc nepřeli, kde a jak postavit přístřešek na noc, což je náš pravidelný večerní rituál.

     Těšíme se na něj celý den. Už dlouhá léta spíme všichni pod jednou velkou plachtou, která je natažena nízko nad zemí pomocí pádel a tenkého lana. Rozměry a umístění konstrukce jsou zvoleny podle momentálního nápadu, nálady a počasí. Ale vzhledem k počtu osob naší party není jednoduché se při stavbě všem zavděčit.
     Terén je většinou stísněný a nerovný, plný děr, drnů, kořenů, zapomenutých kamenů a šišek. Ti starší pláčou, co na to jejich bolavá záda, a hledají vhodnější místo, méně křivolaké a překážek prosté. Mladší mají jiný názor, mluví úplně do všeho a žádné řešení jim není dost dobré. Nastává boj. Stavba přístřešku se tak někdy protáhne do pozdních večerních hodin, kdy už na práci ani prostředí není tolik vidět. Dochází argumenty i chuť bojovat za vlastní záda i názory. Jedinci s největší žízní boj předčasně vzdávají, odcházejí do hospody, a tak stavbu samotnou provádějí obvykle dva zodpovědní vytrvalci, kteří dílo dokončí dle svého úsudku a uvážení.
     Ráno je pak jejich práce hodnocena ostatními členy kolektivu podle toho, jak se kdo vyspal. Zároveň je zahájena známá, dychtivě očekávaná debata u ranního grogu a kávy. Její náplň je jasná a všem blízká – kdo má jaký spací pytel, karimatku a komu byla, či nebyla v noci zima. Část výpravy si pochvaluje svoje „spací“ potřeby posledních typů a nabádá ony skuhrající členy s bolavými zády k zakoupení nových modelů tohoto nezbytného vodáckého vybavení. Staří zarputilci naopak tvrdí, že na vině nejsou jejich spacáky „rampu-šáky“ (odvozeno od slova rampouch), ani karimatky z aluminiové mlhoviny v kombinaci s dekou zn. Larisa, nýbrž špatná volba místa nocování. Máme ty tradiční slovní přestřelky rádi a žádná naše voda se bez nich neobejde

     Dnes večer ale nikdo ani nepípnul a přístřešek jsme postavili bez řečí a nesvárů. Víme, že zítra už budeme spát stejně jako každý spořádaný občan, v peří a pod střechou. Vůbec nás to netěší. Pozoruji kamarády u ohně a vzpomínám na společné začátky téhle party, kdy nás Perry, průkopník našich vodáckých výprav, vytáhl na první řeku...

zpět...